Jdi na obsah Jdi na menu
 


NORSKO 13.-27.7.2008

 

Naše dvoutýdenní dovolená měla za cíl poznat oblast středního Norska (původní záměr dojet až na Lofoty jsme po hrubých časových propočtech zavrhli, protože za 2 týdny je to prakticky nemožné resp. je to možné, ale s tím, že bychom většinu dovolené strávili přesuny v autě, což jsme nechtěli). Poté co se ustálil termín a itinerář (hlavními body naší cesty byly: rafting na řece Sjoa, národní parky Rondane, Jotunheimen a Hardangervida, ledovec Jostedalsbreen, Geiranger fjord, cesta trolů, z měst pak návštěva Bergenu, Osla a Kodaně) se ustálilo i složení výpravy na 4 osoby v jedné Octavii combi.

1.  DEN

Vyjíždíme cca v 7:30 ráno z Prahy, cílem je dorazit „někam“ do Švédska a zde strávit noc. Naší první zastávkou je Děčín, kam dorážíme v 9:15 a kde naloďujeme do vozu druhou dvojici. Již tak docela zaplněný kufr oktávky se stává zcela natřískaným (je neuvěřitelné co všechno pojme) a kolem desáté vyrážíme směr česko-německá hranice. Cesta přes Německo je nezábavná a neskutečně se táhne (neomezená rychlost na německých dálnicích není zas až tak neomezená, každou chvíli značky snižují povolenou rychlost i pod standardních 130km/h) – s několika zastávkami na benzínkách dorážíme v 16:45 do přístavu Puttgarden, ze kterého jezdí trajekt do Dánska. Dostáváme se na trajekt (cena 73 EUR za auto i s osádkou) s odjezdem v 17:45 a v 18:30 se již vyloďujeme na dánském území. Cesta přes Dánsko uběhne podstatně rychleji – ve 20:45 přijíždíme na most mezi dánskou Kodaní a švédským Malmö (cena 260 DKK nebo 325 SEK) a to i přesto, že jsme si udělali cca třičtvrtěhodinovou přestávku na odpočívadle na ostrově Faro (Exit 42 na dálnici E47). Asi tak v 21:30 se rozhodujeme kousek severně od Malmö přenocovat. Jelikož oblast je poměrně hustě obydlená a obdělaná, máme trochu problém s nalezením vhodného místa pro postavení stanů (do kempu se nám moc nechce). Taky se trochu ztrácíme v mapě. Nakonec se nám ale hledání vyplácí a objevujeme zcela náhodně rezervaci Järavallen (Exit 24 na dálnici E6). Hlavní nástupní místo do rezervace představuje poměrně velká louka s informačními tabulemi a dokonce i toaletami, kde je možné zanechat auto a postavit stan (dle švédského práva však pouze na 1 noc). Rezervace sama o sobě je pak spíše lesopark než divoká příroda (i když zajíci a i nějaká vysoká tu jsou) a navíc je poměrně necitlivě protnuta dálnicí. Na přespání však místo ideální. Přes dálnici vede nadchod, kterým se dostanete do části rezervace, kde je i jezero, ve kterém se dá dobře koupat. Opačným směrem z louky (zpět po příjezdové cestě a pak dál po pěšině) se naopak dostanete za pár minut k moři. V tom se však moc koupat nedá, protože se jedná o mělčinu, ve které je po kotníky vody (několik desítek možná i stovek metrů od břehu). Můžete se však bavit tím, že se přes tuto mělčinu pěšky dostanete na jednotlivé „ostrovy“, které odkryl odliv.

ObrazekPohled na dálniční most (E47) z ostrova Faro

Poznámka: z Německa do Dánska se můžete dostat nejen trajektem z Puttgarden, ale i trajektem z Rostocku, časově i nákladově to v ideálním případě vyjde zhruba stejně – Rostock je blíže ČR tzn. ujedete méně km v autě (ušetříte čas i peníze za benzín), ale Rostocký trajekt jede o hodinu déle a je dražší (čímž se to zhruba vyrovná). Hlavní výhodou trajektu z Puttgarden je jeho frekvence – jezdí každých 30 minut, 24 hodin denně, zatímco v Rostocku jezdí trajekt jen cca každé dvě hodiny. Jelikož se dá příjezd do přístavu těžko přesně naplánovat, je častější trajekt podle mě lepší volbou. Oba trajekty provozuje společnost Scandlines. Při cestě z Dánska do Švédska pak lze kromě mostu z Kodaňe do Malmö využít rovněž trajekt mezi městy Helsingør a Helsingborg (časově a finančně by to měla být opět srovnatelná volba), nicméně minimálně psychologicky je cesta po mostě plynulejší než naloďování a vyloďování z trajektu (nehledě na to, že se jedná o poměrně zajímavé stavební dílo).

 

2. DEN

Druhý den je opět přejezdový, cílem je dorazit do norského Lillehammeru. Cesta trvá se všemi přestávkami zhruba devět a půl hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili až kolem desáté (Jak se později ukáže, většinou naše obvyklá hodina startu, která nám posunuje většinu aktivit do odpoledních hodin. To ale vzhledem k polárnímu dni, kdy se lehce sešeří až někdy kolem 23 hodiny, není zas až takový problém.), přijíždíme do kempu v Lillehammeru cca v 19:30. K cestě přes Švédsko a Norsko je třeba dodat snad jen to, že jsou zde poměrně nízké povolené rychlosti (švédská dálnice 110 km/h, norská dokonce jen 90km/h) a severně od Osla hlavně prakticky žádná dálnice není, takže se lze pohybovat jen rychlostí 80 km/h. V době naší cesty navíc byly silnice kolem Osla hodně rozkopané (že by konečně stavěli dálnice?) a tak se průměrná rychlost často pohybovala i pod zmíněnými 80 km/h. Mezi norsko-švédskou hranicí a Oslem zaplatíte rovněž dvakrát mýto (vždy 20 NOK), první hned na hranici, druhé u města Moss. Kemp v Lillehammeru má stanovenou cenu za auto+stan 195 NOK (samostatná sazba za stan neexistuje, počet osob nerozhoduje). Vzhledem k tomu, že spíme ve dvou stanech, měli bychom tedy platit 390 NOK. Nicméně poté, co jsem slečně na recepci vysvětlil, že naše stany jsou „really very, very small“ ubytovala nás za cenu jednoho stanu. Zvlášť se pak v kempu platily sprchy (10 NOK za 5 minut), což, jak se později ukázalo, je v norských kempech celkem běžný postup.  

Obrazek

Západ slunce nad jezerem v Lillehammeru (cca 22:30)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
3.DEN
Poprvé trochu improvizujeme a měníme plán. Zatímco původně jsme se tento den chtěli přesunout do národního parku Rondane a zde podniknout celodenní tůru, je tento bod programu odložen na zítřek. Důvodem je jednak počasí, které není nic moc, zejména však to, že jsme se rozhodli využít naší přítomnosti v Lillehammeru k prohlídce některých olympijských sportovišť – konkrétně skokanských můstků. Oba dva můstky (velký i střední) jsou hned vedle sebe a ve chvíli, kdy zjišťujeme, že jejich doskočiště bylo i prostorem oficiálního ceremoniálu olympijských her, nechápeme jak se takový monstr podnik mohl odehrát na tak malém plácku (Lillehammer celkově působí dost vesnicky a toto sportoviště rovněž). Od doskočiště se dá po schodech podél obou můstků vystoupat až k jejich vrchním partiím (zatímco po schodech zdarma, zájemci o vyvezení lanovkou zaplatí tuším 40 NOK). V létě jsou můstky pokryty umělým povrchem a denně se zde trénuje. I my jsme sledováním tréninku skokanů strávili nějaký čas. Poté jsme v Lillehammeru ještě okoukli Håkons Hall (během olympiády dějiště turnaje v ledním hokeji, dnes víceúčelová sportovní hala a olympijské muzeum, vstup 75 NOK, my jsme však dovnitř nešli), stavili jsme se na informacích pro prospekty o raftingu a nakoupili zásoby v supermarketu. Docela zábavná se mi zdála odpověď pána na informacích na můj dotaz jaké má být v příštích dnech počasí: „a little bit of rain, a little bit of snow, a little bit of sun, a little bit of everything“. To jsem ještě netušil jak blízko je pravdě. Jinak mohu na tomto místě uvést ceny některých základních potravin (1 NOK byl v době naší cesty asi 3 Kč), které jsme v Norsku čas od času nakupovali:
 

 
NOK
chleba 750g
21,9
4 jogurty
16,6
250g šunky
24,9
1,5l Coly
16,9
mazací sýr 200g
12,9
banány za kg
10,9
rajčata za kg
29,9

Cena nafty se v době našeho pobytu pohybovala kolem 14 NOK na litr (tj. asi 42 Kč). V ČR byla tou dobou cena nafty kolem 36 Kč za litr.

Obrazek

Skokanské můstky v Lillehammeru

Zhruba v 11:45 odjíždíme z Lillehammeru směr městečko Otta, respektive naším cílem je vesnice Sjoa (dle stejnojmenné řeky) kousek před ním. Na místo (kemp NWR pár kilometrů za Sjoa po hlavní silnici směr Otta) dorážíme zhruba za hodinu a půl. NWR je společnost, která kromě kempu provozuje i výlety na raftech. Jejich cena 645 NOK na osobu (platí jen ve všední dny) pro zkrácený odpolední výlet, který však postihuje všechny zajímavé části dražšího celodenního výletu je na místní poměry vcelku příznivá (jedna z konkurenčních společností, kde jsme se rovněž ptali, po nás chtěla 790 NOK za osobu), takže se velmi rychle domlouváme a v 15:00 vyrážíme na rafty. Ještě předtím se rozhodujeme, zda budeme spát opět ve stanech anebo využijeme možnosti si pronajmout v kempu chatku (vidina důkladného promočení studenou vodou v řece nakonec převáží rozhodnutí ve prospěch chatky). Chatka pro 4 osoby stojí 450 NOK za noc, což je i po přepočtu docela rozumná částka (sprchy v tomto kempu jsou navíc zdarma bez dalších plateb). Po podpisu dokumentu, že když se utopíme, je to čistě náš problém, nám už nic nebrání vyrazit (dokonce se umoudřilo i počasí a začíná svítit slunce). Celá raftovací akce trvá 3 hodiny, z nichž cca 1 hodina je samotné sjíždění řeky, zbytek zabírá organizace (zapůjčení neoprénů a vest, doprava na místo, instruktáž, doprava zpět apod.) Na raftu jsme pouze my čtyři a dva instruktoři. Další zkušený vodák doprovází raft na kajaku. Dále je členem výpravy ještě řidič minibusu, který nás i raft dopravuje k řece a zpět, a fotografka. Počet organizátorů tak převyšuje počet zákazníků (už začínám chápat proč je to tak drahý). Nutno však podotknout, že fotografka není v ceně - ta si pak za vypálení CD s fotkami nechává platit zvlášť 400 NOKů, což je opravdu hodně, ale pokud si je člověk chce koupit (není to povinnost), nemá jinou možnost než akceptovat tuto cenu. Může se utěšovat maximálně tím, že po rozpočítání na všechny čtyři je cena už snesitelnějších 100 NOKů na osobu. Řeka je, v místech kde ji sjíždíme, divoká tak akorát, zvládne ji i začátečník, ale rozhodně to není nuda. Klidnější partie se střídají s peřejemi, kde se přes raft (a zejména přes ty co sedí vpředu) přelévají velké vlny a o adrenalinové zážitky není nouze. No a když mají instruktoři pocit, že to chce ještě něčím zpestřit, najíždějí s námi do některých protiproudů, které si s raftem různě pohrávají. Sjoa navíc v některých úsecích vytváří velmi malebné kaňony, do kterých se jinak než plavbou po řece nedostanete, takže i z hlediska pozorování krás přírody lze toto dobrodružství jednoznačně doporučit.  Obrazek

My a náš raft vyráží do peřejí řeky Sjoa

Po návratu, vysušení a večeři zkoušíme ještě v řece Otta (řeka přímo u kempu, řeka Sjoa je její pravý přítok) chytat ryby, ale bez úspěchu (o totéž se pokoušíme ještě jednou na jednom z fjordů, opět se stejně nevalným výsledkem). Vzhledem k tomu, že tři z nás ryby nechytali nikdy a zbývající členka výpravy už hodně dávno v dětství, tak jsme tímto fiaskem ani nijak překvapení nebyli.

 

4. DEN

V 10 hodin vyrážíme z kempu směr NP Rondane. Naším cílem je vystoupat na horu Storronden (2 138 m.n.m.). Z kempu, kde jsme spali, je to autem cca 40 minut až na místo, kde je nutné auto nechat a dále již pokračovat po svých (parkoviště Spranget za vesnicí Mysuseter). Je třeba počítat s tím, že za úsek po „polní“ cestě z Mysuseteru na parkoviště zaplatíte mýtné (15 NOK) a na parkovišti pak ještě parkovné (30 NOK na den). Při příjezdu na parkoviště (oproti údolí Otty jste o několik stovek metrů výš) zjišťujeme, že jsme poněkud přecenili teplotu (teploměr ukazuje jen 12 stupňů), takže na poslední chvíli přezbrojujeme do teplejšího. Z parkoviště (bez ohledu na to co je Vaším cílem – viz poznámka níže) je nutné jít nejdříve cca 5 km po relativní rovině do horské chaty Rondvassbu (1 173 m.n.m). Tato část cesty je zejména při návratu (jdete stejnou cestou zpět) docela zdlouhavá, ale pohled na okolní hory stojí za to. Určitě je to i vhodná procházka pro ty, kteří se nechtějí šplhat nikam do kopců, ale přesto chtějí poznat NP Rondane. V poslední čtvrtině cesty nám začíná pršet, takže na Rondvassbu dorážíme zmoklí a nevypadá to, že by se ve výstupu dalo pokračovat. V chatě je ale příjemné posezení, možnost dát si čaj a po zhruba hodině to vypadá, že se počasí umoudřuje. Vyrážíme tedy strmě vzhůru na Storronden. Při výstupu se nám odkrývají úžasné výhledy. Bohužel počasí je ten den velmi vrtkavé a zhruba tak ve 2/3 našeho výstupu se opět výrazně mění k horšímu. Nejdříve to vypadá na déšť se sněhem, ale nakonec je to poctivé krupobití. V této situaci se rozhodujeme to otočit a Storronden tak zůstává nedobyt. Asi nemusím ani dodávat, že jakmile sestoupíme, začne svítit slunce a je opět hezky. Prostě přesně jak říkal ten pán na informacích „a little bit of rain, a little bit of snow, a little bit of sun, a little bit of everything“. Zpět k autu dorážíme zhruba v 18:30 a vyrážíme směr NP Jotunheimen resp. chceme najít místo na přespání v jeho podhůří.

ObrazekDole u jezera chata Rondvassbu  (poté co se vyčasilo)

 
 

 

 

 

 

 

 

Asi tak v osm večer zastavujeme v kempu Heimsand, který je na silnici č. 51 cca 13 km severně od Gjendesheimu (nástupní bod našeho zítřejšího výletu). U silnice č. 51 je docela dost kempů, ale zároveň relativně málo míst, kde by se dalo přespat na divoko (jinými slovy je zde na můj vkus až moc cedulí „No Camping“, které jinak za tímto účelem vhodná místa znehodnocují) Původně se chceme v Heimsandu jen optat, jak je to ještě do Gjendesheimu daleko, jak jezdí lodě na jezeře Gjende, dokoupit chleba a popojet dál, ale když se dáme s majitelem kempu do řeči zjišťujeme, že se nám zde naskýtá nečekaná možnost. Protože teplota dál klesá (v tuto chvíli je asi 8 stupňů) a zejména dámská část výpravy se začíná stavět negativně k lákavé možnosti strávit noc ve stanech při teplotách kolem bodu mrazu (strhne se dokonce i krátká filozofická debata na téma, zda bychom měli u spacáku brát ohled na údaj „komfort“ anebo „extrém“), ptáme se, jestli v kempu nejsou k pronajmutí nějaké chatky. Majitel říká, že chatky k pronájmu bohužel žádné nemá, ale iniciativně nám nabízí k pronájmu toho času nevyužívaný „party house“. Zprvu moc nechápeme, o co se jedná, ale posléze se dovídáme, že jde o dřevostavbu, ve které je několik dlouhých dřevěných stolů a lavic, a jde o  prostor, který primárně slouží k organizování nejrůznějších pitek a oslav. Když přijde řeč na cenu a zjišťujeme, že těch 100 NOKů myslí opravdu za noc a nikoliv za osobu, neváháme ani na okamžik a rozhodujeme se zde zůstat rovnou dvě noci (cena vychází dokonce levněji než je ve většině kempů cena za postavení stanu, a to nám majitel šoupnul do „party housu“ ještě elektrický přímotop, takže opravdu luxus). 

Poznámka: Parkoviště Spranget v NP Rondane je výchozím bodem pro celou řadu jednodenních i vícedenních výletů. Nejdříve se musí vždy dojít na Rondvassbu a poté lze třeba vyrazit na nejvyšší horu Rondane Rondslottet (2 178 m.n.m.), což je o něco dále než na Storronden nebo na druhé straně jezera Rondvatnet lze vystoupat na Veslesmeden (2 015 m.n.m.). Při vícedenním výletu lze např. z Rondslottetu pokračovat na chatu Bjørnhollia a další den se vrátit údolím říčky Illmannai zpět na Rondvassbu.

5. DEN

Tento den je v plánu výlet v NP Jotunheimen, konkrétně u jezera Gjende. Na jezeře, které má na délku cca 18 kilometrů, funguje pravidelná lodní doprava mezi Gjendesheimem (nástupní místo, kam se dá dojet autem) a horskými chatami Memurubu (cca v polovině jezera) a Gjendebu (na konci jezera). Nejfrekventovanější turistická trasa vede po hřebenu Besseggen právě mezi Gjendesheimem a chatou Memurubu. My se rozhodli pro výlet po hřebeni Memurutunga v odlehlejší částí jezera mezi chatami Memurubu a Gjendebu.

ObrazekPohled na jezero Gjende (vlevo Bessegen)

 

Jelikož jsme potřebovali stihnout odjezd lodi v 9:45 z Gjendesheimu (další jede až ve 14:25) nemohli jsme z kempu vyrážet v našich obvyklých deset, ale asi o hodinu dřív. Bylo to autem asi jen 15 minut. Za parkování v Gjendesheimu se platí 80 NOK za den. Cena jízdenky na loď závisí na tom, zda jedete jen na Memurubu nebo až na Gjendebu, každopádně pokud jedete týž den oběma směry, je výhodné koupit si jízdenku zpáteční (zpáteční na Gjendebu stojí 160 NOK). Více na www.gjende.no  V 10:05 dorážíme na Memurubu a zahajujeme stoupání na hřeben. Podle průvodce má cesta na Gjendebu trvat 5 hodin. Vzhledem k tomu, že jediná odpolední loď jede z Gjendebu v 16.00 máme hodinu rezervu. Na tomto místě musím trochu varovat před průvodcem Jižní Norsko z edice Rother (nakladatelství Freytag & Berndt). Časy zde uvedené jsou poměrně napjaté. Na rozdíl od jiných průvodců, kteří většinou spíše nadhodnocují doby potřebné pro uražení jednotlivých úseků, Rother uvádí časy, kterých lze dosáhnout opravdu jen svižnou chůzí (rovněž se nám zdá značně podhodnocené uvedené převýšení). Jelikož my při cestě fotíme a samozřejmě máme i přestávky na svačinu apod., jsme v závěrečné fázi cesty poněkud v časovém presu, který je dán především tím, že se velice špatně odhaduje, kolik nám toho vlastně ještě do cíle zbývá (tuto zkušenost s časy uváděné průvodcem pak máme i na dalších výletech během našeho putování Norskem). Nakonec dorážíme cca půl hodiny před odjezdem lodi, ale to jsme poslední část vzali skoro klusem.

Obrazek

Na hřebenech je v půlce července zima a sněhová pole

 Cesta po samotném hřebenu je velmi pěkná s výhledy na jezero i na zasněžené vrcholky Jotunheimenu. I my jsme šli asi dvakrát přes malá sněhová pole a na jednom místě kolem nás dokonce proběhlo stádo sobů. Poněkud nepříjemný je sestup zpět k jezeru, který je velmi prudký, místy je dokonce nutné používat řetězy (existuje však i alternativní, delší a méně prudká trasa, kterou jsme však neměli možnost vyzkoušet).

6. DEN

Po dvou dnech turistiky v horách nás čeká přejezd ke Geiranger fjordu a jeho prohlídka. Nicméně na trase nás čekají ještě další 2 zastávky – městečko Lom a vyhlídka Dalsnibba. Z Heimsandu vyjíždíme v tradičních deset a již v 11:15 jsme v Lomu. Lom je známý zejména svým dřevěným kostelíkem (pokud jste se snažili někdy načíst nějaké informace o Norsku, dospěli jste patrně ke stejnému závěru jako já, že se jedná o nejznámější kostel v celém Norsku, protože se o něm píše skutečně všude). V Lomu bereme naftu, dokupujeme zásoby a zhruba ve 12:15 vyrážíme směr Dalsnibba. Obrazek

 Dřevěnný kostelík v Lomu

Vyhlídka Dalsnibba leží ve výšce 1 500 m.n.m., lze na ni dojet autem a za pěkného počasí nabízí výhled na jeden z nejhezčích norských fjordů – Geiranger. Naši cestu poněkud komplikuje nečekaná uzavírka silnice č. 63, která je jedinou spojnicí Lomu a Geirangeru. Paní z norské správy silnic či něčeho podobného, nám dává plácačkou pokyn zastavit a sděluje nám, že silnice bude asi hodinu uzavřena. Poté před nás staví klasickou silniční uzávěru, která se od těch českých liší nápisem „troll team“ a odjíždí neznámo kam. Po zhruba 15 minutách se vrací a silnici otevírá (v tomto případě jsme všichni rádi, že norská hodina trvá jen 15 minut). Při průjezdu před chvíli uzavřeným úsekem silnice se nám však nepodaří najít sebemenší příčinu uzavírky, stavební činnost nebo něco podobného – shodujeme se, že šlo tedy s největší pravděpodobností o akci trollů. Na Dalsnibbu vede placená silnice, která odbočuje ze silnice č. 63 (výši mýtného jsem bohužel zapomněl). Když přijíždíme až nahoru na horu (cca ve 14:00), teploměr ukazuje 3,5 stupně a zažíváme tak patrně nejchladnější okamžik našeho norského pobytu. Výhled bohužel není nic moc, fjord sice vidět je, ale spíše jen vykukuje tu a tam mezi mraky, které jsou pod námi. Chvíli po našem příjezdu začíná i sněžit, a když ve 14:30 odjíždíme, není už vidět vůbec nic. Daleko lepší výhled na Geiranger se nám tak paradoxně naskytne, až na jedné z vyhlídek přímo u silnice č. 63 při sjezdu dolů do Geirangeru (když už jsme byli pod úrovni mraků). Jinak je zjevné, že okolí Geirangeru je vyhledávanou oblastí českých turistů, protože přímo na Dalsnibbě potkáváme jeden český autobus a při cestě dolů další. Obrazek

 Pohled na Geiranger při příjezdu od Dalsnibby

Do Geirangeru (jde o jméno fjordu i města) přijíždíme zhruba o půl čtvrté a na pátou si kupujeme lístek na vyhlídkovou okružní plavbu po fjordu. Lístek stojí 120 NOK a plavba trvá 90 minut. Nejznámější „atrakcí“ je na Geiranger fjordu patrně vodopád Sedm Sester. Mně osobně se však některé menší bezejmenné vodopády, které padají ze skal do fjordu, líbí víc. Na první pohled velmi romanticky působí i usedlosti na malých loukách v jinak skalnatých kopcích, ke kterým je jediný přístup právě od fjordu. Po návratu do přístavu se rozhodujeme, že v Geirangeru povečeříme některou místní rybí specialitu (po večeřích z vlastních zásob v kotlíkovém stylu vítaná změna). Osobně mohu doporučit tradiční, ale pro nás nezvyklou úpravu lososa, kdy se losos nejdřív uvaří, ale poté je zchlazen a podává se studený s teplým bramborem a omáčkou. Obrazek

Plavba po Geiranger fjordu

V osm večer odjíždíme z Geirangeru směr Norddal fjord (při výjezdu do hor mezi těmito dvěma fjordy tzv. Orlí cestou, ještě krátce zastavujeme na vyhlídce, kde máme možnost pozorovat Geiranger z opačné strany něž odpoledne při příjezdu od Dalsnibby) a kolem půl deváté přijíždíme do malé, na většině map neznačené, obce Eide, která se nachází v horském sedle mezi dvěma výše uvedenými fjordy. U silnice vidíme ceduli „Hytter – ledig“, kterou jsme se za těch pár dní v Norsku naučili vyhledávat téměř podvědomě (hytter = chatky, ledig = volný), takže odbočujeme a čekáme, že kousek od cedule bude nějaký kemp. K našemu překvapení je tam však pouze pár chatek s klíčem v zámku, plným vybavením (včetně sprchy s teplou vodou a vyhřívanou podlahou) a instrukcí, že pokud je cedule na chatce otočená na „ledig“ můžeme se v ní ubytovat a otočit ceduli na „opptatt“ – obsazeno, dále je tam uvedena cena (500 NOK za noc) a telefon na majitele. Prostě Norsko, v Čechách by tento systém založený na důvěře asi moc dlouho nefungoval. Litujeme, že jsme do Eide nedorazili v rozumnější hodinu, protože horské sedlo, ve kterém je tato vesnice situovaná, je moc hezké a určitě by stálo za to podniknout zde alespoň menší procházku. V devět večer však máme sílu už jen na napsání pár pohledů a postupně odpadáme do postele.

 

7. DEN

Tento den je co do způsobu trávení času podobný dni předchozímu, tedy jde o návštěvu několika zajímavých míst, mezi kterými musíme přejíždět autem. Nejdříve vyrážíme směr přehrada Zakarias. Na tuto přehradu jsme původně vůbec jet nechtěli, resp. jsme o její existenci neměli ani tušení. Upozornil nás na ni při placení majitel chatky v Eide, jako na nejzajímavější místo v okolí. No, a jelikož v prospektu vypadala fakt dobře, řekli jsme si proč ne. Přehrada Zakarias má nejvyšší přehradní hráz v Norsku a jednu z nejvyšších v Evropě (96 m), byla vybudována v roce 1967 a nachází se v horách za městečkem Tafjord. Z Eide jsme museli nejdříve sjet autem k Norddal fjordu, překonat ho trajektem, což bychom ale museli stejně i dle původních plánů (trajekt Eidsdal – Linge stojí pro auto a 4 osoby 124 NOK) a poté se vydat východním směrem do Tafjordu a dále k přehradě. Celková doba jízdy včetně trajektu asi hodina a deset minut, takže krátce po jedenácté jsme byli u přehrady. Jedná se skutečně o impozantní stavební dílo, k jehož dokonalosti nám chyběl akorát přepad vody přes hráz. Vidět tu masu vody padat z takové výšky musí být určitě zážitek. Obrazek

Hráz přehrady Zakarias

Z přehrady Zakarias pokračujeme asi v půl dvanácté k našemu hlavnímu cíli dne – na trolí stezku. Musíme se vrátit stejnou cestou do Sylte a odtud pokračovat po silnici č. 63 směrem na Andalsnes. Trolí stezka je název právě pro část této silnice, konkrétně pro klesání této silnice z hor dolů k Andalsnes (nebo chcete-li naopak pro stoupání od Andalsnes do hor). My však nejdříve musíme do hor nastoupat od Norddal fjordu. Jakmile se silnice přehoupne přes svůj nejvyšší bod, přijíždíme k velkému parkovišti s prodejnami suvenýrů, které je plné autobusů a turistů (trolí stezka je komerčně velmi úspěšná turistická atrakce, a řekl bych, že možná i trochu nezaslouženě, protože podobných silnic, které se klikatí od moře do hor je v Norsku spousta, skoro mezi každými dvěma fjordy). Z parkoviště je to pak coby kamenem dohodil na vyhlídku, ze které je možné celou trolí stezku hezky shora pozorovat. Trávíme zde asi hodinu (příjezd 12:45 po cca 75 minutách jízdy od přehrady Zakarias, odjezd 13:45) a poté se přesouváme dolů do údolí, kde si dáváme oběd (rozuměj chleba s čímkoliv), dokupujeme zásoby v supermarketu v Andalsnes a jedeme se podívat ještě na tzv. trolí stěnu – Trollveggen. To je skála, která je prezentována jako nejvyšší kolmá stěna v Evropě (má přes 1 km na výšku). Lze si ji prohlédnout ze spodu od odpočívadla u silnice E136 (pár kilometrů od Andalsnes směr Otta). Samozřejmě se na ni dá dojít i se shora (jde prý o cca 6-ti hodinový výlet z parkoviště nahoře na trolí stezce). Obrazek

Trolí stezka

Asi v 15:30 odjíždíme do Alesundu (z Andalsnes po E136 opačným směrem než je Trollveggen). Cesta trvá přibližně 2 hodiny. V Alesundu nejdříve trochu bloudíme, ale poté nacházíme menší parkoviště v centru (je sobota, takže je bezplatné) a jdeme se podívat do města. Alesund je architektonicky velmi zajímavé město, protože v roce 1904 vyhořelo a bylo postavené prakticky celé znovu v secesním stylu. Trávíme tu asi hodinu a pak vyrážíme hledat nějaké místo na přespání. Obrazek

Alesund

Pohybujeme se po silnici č.60, protože naším zítřejším cílem je ledovec Jostedalsbreen. Zhruba v 19:15 přejíždíme trajektem z Magerholmu do Fauske (cena pro auto a 4 osoby 132 NOK) a o hodinu později zastavujeme na jednom klidném odpočívadle v horách mezi městy Stranda a Hellesylt. Kromě nás tu táboří „na divoko“ ještě dvě auta Norů, jeden německý a jeden polský karavan. Je docela fajn, že tu nejsou ty protivné cedule „No camping“, které se na podobných místech v Norsku někdy vyskytují (toalety s teplou vodou jsou tu naopak samozřejmostí).

 8. DEN

V obvyklých 10 hodin vyrážíme dále po silnici č. 60 směr Jostedalsbreen. K tomuto ledovci se lze dostat na několika různých místech. My jsme se rozhodli, že si vyrazíme k možná nejznámějšímu splazu tohoto ledovce – Briksdalsbreenu. Cesta do Briksdalu (v Briksdalu je nutné zaplatit parkovné 50 NOK) nám trvala asi 2 hodiny a kolem dvanácte jsme tedy vyšli na krátkou cca 3 km dlouhou cestu k ledovci. Opět jsem byl trochu zklamaný nadměrným počtem turistů v této lokalitě, ale s tím se nedá nic dělat. Pokud vyloženě nechodíte po horách, ale navštěvujete místa, která jsou snadno dostupná, tak prostě musíte masové turistice čelit na každém kroku. Jako vrchol lenosti však považuji, že někteří „turisté“ se nechávají téměř až k ledovci dovézt ve speciálních vyhlídkových minibusech. Oficiální část cesty k ledovci končí u ledovcového jezírka, na jehož protilehlé straně je samotný splaz. Pokud však ignorujete cedule „DANGER“ a překročíte zábrany (tak jako minimálně 50% turistů), můžete se přes úlomky skal podél jezírka dostat až přímo k ledovci a „šáhnout si“ na něj. Na druhou stranu je třeba podotknout, že ty cedule „DANGER“ tam nejsou pro srandu králíkům, protože z ledovce se skutečně tu a tam odlomí kus ledu, který padá dolů a pokud stojíte v nepravý čas na nepravém místě, nemusí to skončit dobře. Briksdalsbreen se bohužel jako většina ledovců v severní Evropě za poslední roky výrazně zmenšil - fotodokumentace jeho vývoje je např. zde - a je možné, že za pár let v této podobě úplně přestane existovat. Obrazek

 

Briksdalsbreen zblízka

Jelikož jsme tento den celý výlet pojali skutečně odpočinkově, tak nám cesta tam i zpět, focení u ledovce a návštěva obchodu se suvenýry zabrala téměř 3 hodiny. Poté jsme si dali ještě něco malého na zub a o půl čtvrté vyrazili směr Bergen. Záhy však zjišťujeme, že náš automobil se vehementně dožaduje oleje. Proto musíme ještě operativně zastavit na benzince v Oldenu a dopřát mu co žádá. Z Oldenu je to už jen kousek na silnici E39, po které pojedeme až do Bergenu. Dnes chceme dojet co nejblíže k městu, abychom celý zítřek mohli věnovat samotné prohlídce. Plynulý průběh cesty však záhy naruší další nečekaná komplikace – kozy. Výskyt ovcí na vedlejších silnicích je v Norsku celkem běžný, ale aby dopravu na hlavním mezinárodním tahu blokovalo takové množství koz, bylo něco, co nás i po týdenním pobytu v těchto krajích překvapilo. Zácpa trvá několik minut, protože všechny auta musí kritické místo projíždět v lepším případě krokem, v horším případě zastavit a počkat až se kozy uráčí silnici opustit. Posádky aut s jinou než norskou poznávací značkou ještě navíc celou situaci zuřivě fotí. Po průjezdu kozí farmou pokračujeme až k Sognefjordu (největšímu norskému fjordu). Poté co jej přejedeme trajektem z Laviku do Ytre Oppedalu (cena trajektu 175 NOK za auto a 4 osoby), se rozhodujeme to zapíchnout a najít nejbližší vhodné místo k přenocování. Obrazek

Západ slunce nad Sognefjordem

Odbočujeme první odbočkou doprava na Brekke a po několika málo dalších kilometrech podél jižní strany Sognefjordu zastavujeme v kempu za vesnicí Takle. Pro ubytování volíme opět chatku (390 NOK). Tentokrát z ní však příliš nadšení nejsme (je vidět, že se o ni správce kempu moc nestará, je nevětraná a slušně řečeno moc nevoní). Negativní dojem z chatky nám však vynahrazuje krásný západ slunce, který u Sognefjordu můžeme pozorovat.

 

9. DEN

Do Bergenu je to nakonec z místa našeho nocování ještě skoro 2 hodiny cesty, takže tam přijíždíme krátce před dvanáctou. V Bergenu (podobně jako v Oslu) je od června 2008 zaveden nový systém výběru mýta za vjezd do centra města (v Bergenu se platí 15 NOK). Celý systém je založen na tom, že při vjezdu do centra Vás sejme kamera a pak máte dvě možnosti, buď poplatek uhradit v hotovosti na některém z výběrčích míst (např. vybrané benzínky), anebo Vám po čase přijde domů faktura. V Bergenu volím (večer při odjezdu) tu první možnost, jelikož nechci zůstat nic dlužen a taky si nejsem úplně jistý, jak to doručování faktur funguje u cizinců. Najít benzínku, na kterou nás poslali na informacích, ale trvá asi půl hodiny a docela mi to bloudění po Bergenu leze krkem. Z tohoto důvodu se o několik dní později v Oslu rozhoduji nic neplatit a nechat si to poslat domů. Paní na informacích mě ujistila, že je to bez přirážky a platí to i pro cizince. Celý systém pro Nory administruje nějaká firma v Londýně, která si prý podle SPZ zjistí majitele kdekoliv v Evropě. I když nejsem hnidopich, docela by mě zajímalo jak je tento systém v souladu se zákonem na ochranu osobních údajů, protože tento postup znamená, že český registr vozidel poskytne informace o mé osobě soukromé firmě v Anglii – zvláštní. Pravda zatím mi nic nedošlo, tak to třeba nefunguje - uvidíme. Parkování v Bergenu rovněž není jednoduchá záležitost. Na ulici v centru nemáte moc šancí, takže jediným řešením jsou parkovací domy. V tom našem byla sazba 30 NOK za hodinu, maximálně 100 NOK za den. Jak později zjistíme, oproti Oslu je těch 100 NOKů ještě slušná cena.Obrazek

Bryggen (přístavní domy v Bergenu)

Co se týká míst, která stojí za to v Bergenu navštívit, tak je to v první řadě rybí trh (s možností ochutnávky nejrůznějších ryb a mořských potvor). Uzeného lososa tu mají opravdu výborného a ve vakuovaném balíčku vydržel bez ledničky až domů do Čech (tzn. týden při teplotě nad 20 stupňů Celsia). Dále by neměla ujít vaší pozornosti asi nejznámější část Bergenu - dřevěné hanzovní domy na nábřeží tzv. Bryggen (UNESCO), mezi kterými se lze proplétat úzkými uličkami s nejrůznějšími obchody. Od této části města je kousek i bergenská pevnost (Bergenhus) a kostel Panny Marie (Mariakirche). Rovněž stojí za to výhled na Bergen z kopce Floyen, na který Vás vyveze lanovka ne nepodobná té na Petřín (70 NOK zpáteční lístek) nebo tam samozřejmě můžete dojít i pěšky. Jako bonus jsme se pak vydali na návštěvu místního akvária (vstupné 150 NOK). V akváriu je kromě mořské fauny a flóry okolních vod i poměrně rozsáhlá expozice věnovaná tropům (nejen akvarijní, ale i terarijní, takže je tu spousta nejrůznějších krokodýlů a ještěrů) a mezi diváky nejoblíbenější je pak asi areál tučňáků a tuleňů (měli jsme možnost být svědky pravidelného krmení těchto sympatických tvorů). Obrazek

 

Pohled na Bergen z vyhlídky Floyen

Z Bergenu odjíždíme zhruba v 19:15 východním směrem (silnice č. 580, pak E16 a nakonec silnice č.7, která nás bude provázet následující 2 dny). Je sice už dost pozdě, ale rozhodujeme se ještě nějakou dobu pokračovat v cestě. Nakonec končíme v kempu před městem Kvam u Hardangerfjordu (z Bergenu až sem necelé dvě hodiny). Za možnost postavit 2 stany platíme 200 NOK (sprcha je za obvyklých 10 NOK extra).

 

 10. DEN

 

 

 

 

Tento den jsme vyrazili na tůru na náhorní plošinu Hardangervida. Z kempu jsme pokračovali po silnici č. 7 do městečka Eidfjord. Cesta trvala celkem asi 2 hodiny, podíl na tom mělo tentokrát docela dlouhé čekání na trajekt (cena trajektu Bruravik – Brimnes 159 NOK za auto a 4 osoby). V Eidfjordu jsme se oproti plánu zdrželi asi další hodinu (nákup + jsme se snažili získat na informacích detaily o turistických cestách v okolí vodopádu Valurfossen, kam jsme chtěli jít, ale příliš úspěšní jsme nebyli a zůstali tak odkázáni na průvodce z edice Rother). Teprve kolem jedné hodiny odpolední jsme vyjeli z Eidfjordu směrem Ovre Eidfjord a poté po vedlejší silnici na Hjølmo a dále do hor. Zmíněná vedlejší silnice se velice brzy mění z asfaltové na „polňačku“ a začíná nabírat velmi prudké serpentinovité stoupání. Není divu, musí se vyškrábat od hladiny moře až na náhorní plošinu Hardangervida, což je nějakých 1000 výškových metrů. Je to patrně ta pro auto nejnáročnější silnice, kterou jsme v Norsku jeli (i výjezd na Dalsnibbu je oproti tomuto stoupání jen slabší odvar). Na silnici mohou jen osobní auta a i ta dostávají zabrat (naše Oktávka měla při stoupání spotřebu někde kolem 25 l / 100 km) a poznámka v jednom místním prospektu, že i samotný výjezd po silnici je velký zážitek, platí zejména pro řidiče. Poté, co minete odbočku na Hjølmo a následně i parkoviště u Asen Café (odtud vede přímá turistická trasa  k vodopádu Valurfossen), dojedete až úplně na konec silnice, kde je další parkoviště (zdarma).

Obrazek

Typická krajina Hardangervidy

Z tohoto druhého parkoviště (vyrážíme kolem půl druhé) vede turistická cesta na horskou chatu Viveli. Nejdříve je třeba překonat jeden nepříliš velký kopec a pak se jde podél řeky Veig (první most, který spatříte po sestoupení z kopce po pravé straně, ignorujte) a teprve když na druhé straně řeky minete chatu Viveli, přejděte přes Veig dalším mostkem (po pár desítkách metrů) na tu správnou stranu (na docela zajímavém místě, kde řeku svírají okolní skály tak, že vytváří bouřící „kotel“ - viz foto níže). Zpátky se dá jít po druhém břehu řeky, a na původní trasu se vrátíte právě mostem, který jste při cestě tam minuli. Naším původním záměrem bylo se na původní trasu nevracet vůbec, ale dojít po druhé straně řeky až k vodopádu Valurfossen, zde řeku překročit (na mapce v průvodci tam byl namalovaný most) a pokračovat směrem na Asen Café (a odtud se pak vrátit k našemu hornímu parkovišti). Bohužel cestu k vodopádu se nám nepodařilo najít, zřejmě jsme někde minuli odbočku nebo není vůbec prošlapaná (a tak jsme ani neměli možnost ověřit, jestli je u vodopádu ten most nebo ne).

Obrazek

Přechod přes řeku Veig

Při zpáteční cestě jsme našli několik velkých křemenáčů, takže jsme měli o večeři postaráno. V Norsku houby nikdo nesbírá, takže pokud je na ně vhodné počasí, není třeba je hledat, ale skutečně jen sbírat. Celý výlet nám trval necelých 5 hodin (i s poměrně dlouhou pauzou na jídlo a neúspěšným hledáním cesty k vodopádu). Autem jsme poté sjeli do kempu Saebo u Ovre Eidfjordu což bylo cca 30 minut a krátce po sedmé tak začínáme pracovat na smaženici (v kempu Saebo jsme zaplatili 190 NOK za dva stany + 10 NOK extra každý za sprchu).

Poznámka: v průvodci Rother je trasa z parkoviště na Viveli naplánovaná na 1 hodinu chůze, myslím, že daleko reálnější je počítat tak s hodinou a půl.

 

 

11. DEN

Začínáme pociťovat, že z naší dovolené toho už moc nezbývá. V podstatě nás čeká už jen prohlídka Osla (zítra) a Kodaně (popozítří) a mezitím dlouhé přejezdy autem směrem ku Praze. Dnešní první dlouhý přejezd si však na začátek ještě zpestřujeme návštěvou vodopádu Voringsfossen (jeden z nejznámějších norských vodopádů), který je asi jen 15 minut autem od kempu Saebo. Dnes jsme vyrazili ještě o půl hodiny později než obvykle, takže časování je zhruba následující: 10:30 odjezd z kempu, 10:45 – 12:15 Voringsfossen, 12:15 – 17:15 cesta do kempu v Gomnes (včetně pauzy na oběd). Obrazek

Kaňon pod vodopádem Voringsfossen

Voringsfossen se dá pozorovat buď ze spodní (přímo u silnice č.7) nebo horní vyhlídky (u hotelu Fossli). My jsme navštívili obě (na té horní se platí na parkovišti parkovné 30 NOK). Z té horní je o něco lepší výhled, v okolí té spodní bylo zase docela dost borůvek. Pokud byste měli více času, dá se podle všeho udělat i výlet dolů do údolí pod vodopádem. Následující pětihodinový přejezd vedl ve své úvodní části přes velmi pěknou část Hardangervidy (úsek od Voringsfossenu do města Geilo), kde jsme si ještě jednou dosyta užili pohledu na drsnou severskou přírodu. Postupně, jak jsme se blížili k Oslu, příroda začala ztrácet charakter severské tundry a měnila se v téměř středoevropskou klasiku.

Kemp v Gomnes se nachází u jezera Tyrifjorden (navzdory názvu to není fjord) a na rozdíl od kempů v severnějších oblastech Norska, kde kempují zpravidla lidé toužící poznat přírodu, tak v těchto jižních oblastech kempy připomínají spíše český „mácháč“ (primárním účelem většiny ubytovaných je pouze válení se, opalování a koupání). Jelikož v klimatických podmínkách Norska se tento druh rekreace dá provozovat jen v těch nejjižnějších oblastech, jsou k našemu překvapení tyto kempy na jihu, oproti kempům pro nás středoevropany v daleko atraktivnějších lokalitách divoké norské přírody, docela dost plné. Nakonec však nacházíme jeden volný plácek, kde stavíme stany a poté se rozhodneme ještě i zapojit do zdejší činnosti – ležení na pláži a koupání (jezero Tyrifjorden je však takový norský Balaton, musíte jít opravdu hodně daleko od břehu, abyste si mohli zaplavat). Cenově pak kemp v Gomnes vychází na 150 NOK za noc (sprchy jsou za 5 NOK na osobu), i když je pravda, že příznivá cena je opět dána tím, že nám místo 2 stanů účtují jeden (na rozdíl od Lillehammeru však tentokrát ne po vzájemné domluvě, ale patrně proto, že přeslechli, že jsem říkal, že budeme spát „in tents“ a nikoliv „in a tent“, ale to je jejich problém, já to poctivě opakoval několikrát).

 
12. DEN

Do Osla je to z Gomnes asi hodinu jízdy. V Oslu máme v plánu navštívit celkem 3 místa – samotné centrum, poloostrov Bygdøy (na kterém je možné navštívit řadu muzeí) a tzv. Vigelandův park. Kolem jedenácté přijíždíme do centra (systém mýtného viz DEN 9 – Bergen, s tím rozdílem, že v Oslu je mýtné dražší, stojí 25 NOK) a zajíždíme do prvního parkovacího domu, na který natrefíme (Q-park). Ceny jsou tu vysoké (30 NOK za 30 minut, denní maximum 300 NOK) a tak přehodnocujeme náš původní plán, nechat zde auto celý den a po Oslu se přesouvat pomocí MHD. Jeví se nám jako ekonomičtější přejíždět mezi jednotlivými lokalitami autem a doufat, že jinde tak vysoké parkovné nebude (což se nakonec ukáže jako správný předpoklad). V samotném centru trávíme 2 hodiny (tj. 120 NOK parkovné). Centrum je v podstatě tvořeno jedním velkým bulvárem, který je na jednom konci zakončen královským palácem a na druhém konci budovou parlamentu. Za budovou parlamentu pak bulvár přechází v normální pěší zónu, která vede až k vlakovému nádraží (kolem oselské katedrály, která byla však v době naší návštěvy zcela zahalena lešením). Kousek od hlavního bulváru pak je i radnice (moderní výšková budova), kde se každoročně udílí Nobelova cena míru.Obrazek

Relativně strohý královský palác v Oslu

Kolem jedné hodiny přejíždíme na ostrov Bygdøy a s potěšením zjišťujeme, že parkování u muzea Kon-Tiki je o polovinu levnější než v centru (30 NOK za hodinu) – předplácíme si dvě hodiny a jdeme do muzea. Muzeum Kon-Tiki (vstup 50 NOK) je věnováno dílu Thora Heyerdahla a jeho plavbám na lodích Kon-Tiki, Ra, Ra II a Tigris (ty lodě, které zůstaly zachovány tj. Kon-Tiki a Ra II jsou zde i vystaveny). Vedle tohoto muzea je možné na stejném místě navštívit ještě muzeum Fram, které je věnované polárním výpravám stejnojmennou lodí, která je tu i vystavena, a námořní muzeum. Na jiném místě poloostrova Bygdøy je pak ještě muzeum Vikingských lodí a národopisné muzeum. Snad se do Osla ještě někdy vrátíme, abychom i některé z těchto dalších muzeí mohli navštívit. Obrazek

Heyrdálova loď RA II

Z poloostrova odjíždíme zhruba o půl čtvrté do Vigelandova parku. Parkujeme na malém, ale docela prázdném parkovišti nedaleko Městského muzea, jež je také součástí areálu parku (celý park se jmenuje Frognerův park, Vigelandův park je pak název jeho části se sochami Gustava Vigelanda). Parkování zde je překvapivě levné (pouze 14 NOK za hodinu, po 17h zdarma), protože se jedná o městskou parkovací zónu (do teď nezodpovězenou otázkou ale zůstává, jestli pro parkování v této zóně není třeba nějaké zvláštní povolení, které jsme samozřejmě neměli, uklidňovalo nás však, že tu parkují i další cizinci). Obecně by stálo za to systém městských parkovacích zón v případě návštěvy Osla nastudovat podrobněji, protože např. v centru jsem zahlédl „červenou“ zónu, kde byla volná místa. Stát se v ní mohlo sice jen 2 hodiny, ale parkovné v ní bylo výrazně levnější než v parkovacích domech (pokud by ji tedy mohl na ty 2 hodiny použít opravdu jakýkoliv motorista, byla by to jednoznačně nejvýhodnější možnost parkování v centru). Pobyt v samotném parku je velmi příjemná záležitost a zejména v horkých dnech (jako byl ten náš) je posezení ve stínu zdejších stromů vítaný oddych. Vigelandovy sochy jsou taky velmi zajímavé (zobrazují lidská těla a obličeje v nejrůznějších polohách a výrazech) a stojí za to je shlédnout (nejznámější je patrně vztekající se chlapeček a pak hlavní monolit složený ze 121 lidských těl). Obrazek

Centrální část Vigelandova parku s hlavním monolitem v pozadí

Z Osla odjíždíme zhruba v 17:30. V autoatlase jsme si vybrali kemp poblíž obce Hølen, která je nedaleko dálnice E6, tedy naším směrem. Po příjezdu na místo (a důkladném proježdění širokého dalekého okolí) to asi po půl hodině hledání vzdáváme a jdeme se zeptat na benzinku, kde je ten kemp schovaný. Zjišťujeme, že kemp byl před lety zrušen (náš autoatlas bohužel není nejnovější – rok 2004). Nejbližší kemp odsud je prý někde u Vestby, což je zpátky směrem na Oslo, kam se nám rozhodně nechce vracet. Pokračujeme tedy dále po E6 na jih (u města Moss opět mýtné 20 NOK) a zkoušíme další kemp podle mapy – u moře u města Larkollen (doufáme, že tentokrát nebyl v mezidobí zrušen). Kemp zrušen nebyl, ale je ještě víc přeplněný než ten včerejší u Gomnes. Recepční na náš dotaz, zda má volné místo pro 2 stany odpovídá záporně. Naštěstí se po krátkém zamyšlení odbíhá zeptat někam dozadu a nakonec říká, že když je to na jednu noc, tak můžeme zůstat na patrně posledním volném místě v sekci karavanů. Tam se svými 2 malými stany působíme poněkud exoticky, ale jsme rádi, že tu můžeme zůstat a nemusíme hledat nic jiného (cena kempu 200 NOK, sprchy zdarma).  

13. DEN

Tento den není na programu nic jiného než přejezd na místo našeho prvního nocoviště na jihu Švédska do rezervace Järavallen (popis místa viz 1. DEN), kde hodláme strávit naší předposlední (resp. později se ukáže, že poslední) noc. Ráno si pohráváme s myšlenkou jít se v Larkollenu před odjezdem ještě na chvíli cachtat do moře, ale zdejší pláže (respektive přístup do moře, pláží se to ani moc nazvat nedá) se nám moc nelíbí, a tak to balíme a zhruba v 11 vyrážíme. Stavujeme se ještě v supermarketu v Halmstadu, kde utrácíme poslední zbytky norských korun a pak nás čeká už jen úmorná cesta (11:45 až 17:30 včetně přestávek). Na výstupu z Norska platíme ještě poslední mýto (20 NOK). Naštěstí berou karty, protože v hotovosti už vážně nemáme ani korunu (alespoň ne norskou).

14. a 15. DEN

Do Kodaně je to z Järavallenu co by kamenem dohodil, přesněji hodina a čtvrt jízdy. Po přejetí mostu mezi Švédskem a Dánskem (260 DKK nebo 325 SEK) Vás cedule po pár stovkách metrů začnou navigovat na centrum. Podle nich jsme dojeli až k nádraží, kde jsme uviděli ceduli na parkovací dům, který byl asi 2 bloky odsud na radničním náměstí. Parkování v tomto domě stálo 25 DKK na hodinu (my jsme tu strávili zhruba 5,5 hodiny). Nejdříve jsme zašli do turistických informací, kde jsme dostali mapku, kde byl hezky vyznačený cca tříhodinový pěší okruh po nejzajímavějších místech centra Kodaně. Vzhledem k tomu, že jsme si nejdřív zašli do Mekáče na oběd a i potom jsme se po Kodani nepohybovali příliš hbitě (a od okruhu se občas odchýlili), strávili jsme tu již zmiňovaných pět a půl hodiny. Turistické informace jsou kousek od radničního náměstí směrem k nádraží (přímo naproti vchodu do zábavního parku Tivoli). Obrazek

Radnice v Kodani

Od radnice jsme se pak vydali uličkami směrem na Slotsholmen, což je část centra Kodaně (na ostrově), kde jsou některé historicky významné budovy např. Christiansborg - sídlo parlamentu, premiéra i nejvyššího soudu. Veřejnosti je mimo jiné přístupná kaple tohoto paláce (zdarma). Dále je v sousedství např. budova bývalé burzy nebo královská knihovna. Ze Slotsholmenu jsme pokračovali přes hlavní pěší zónu do tzv. nového přístavu „Nyhavn“, který je jednou z turisticky nejvytíženějších oblastí Kodaně.Obrazek

Nyhavn

Když se z „Nyhavnu“ vydáte po nábřeží severovýchodním směrem, minete za chvíli novou scénu Dánského královského divadla (na protější straně kanálu pak uvidíte budovu Opery) a po několika dalších stovkách metrů dojdete ke královskému paláci – Amalienborgu. Odsud to již není daleko do vojenské pevnosti tzv. citadely, v jejíž blízkosti se pak nachází i Gefionova fontána a světoznámá Malá mořská víla. Zpáteční cestou jsme šli méně rušnými částmi Kodaně – přes královskou zahradu (v níž se nachází i palác Rosenborg, ve kterém jsou vystaveny královské korunovační klenoty), kolem budovy univerzity a tzv. Latinskou čtvrtí zpět na radniční náměstí. Celkově na mě Kodaň působila např. v porovnání s Bergenem nebo Oslem „tak nějak jinak“. Byla špinavější, zalidněnější a prostě jsem se nemohl zbavit dojmu, že má mnohem blíže k pevninské Evropě než ke Skandinávii. Čímž neříkám, že to není pěkné město, kde je určitě co vidět. Obrazek

Nejznámnější symbol Kodaně - Malá mořská víla

Z Kodaně vyjíždíme zhruba v 16:45 s cílem dojet na sever Německa a zde zakempovat. Zhruba za 2 hodiny přijíždíme do přístavu Rødby a prakticky okamžitě se dostáváme na trajekt (73 EUR za auto a 4 osoby) s odjezdem v 19h. Ve třičtvrtě na osm jsme tedy v německém Puttgardenu a protože se cítím docela „čerstvý“ rozhodujeme se pokračovat v cestě přes noc až do Čech. Do Děčína přijíždíme v neděli ve třičtvrtě na tři ráno po 7 hodinách jízdy (je to zvláštní, ale tato noční jízda přes Německo mi přišla mnohem méně úmorná než cesta přes den tam, i když bych teoreticky měl být po celodenním programu více unavený). Na tomto místě bych popis naší cesty zakončil (během následného přesunu do Prahy se už nic zajímavého nestalo).

Na úplný závěr přidávám stručnou rekapitulaci nákladů naší dovolené respektive spíše její odhad:

Doprava: náklady na naftu 11 000 Kč (ujeto 5 244 km), náklady na trajekty + 2 x most DK-SE 7 000 Kč, jiné mýtné a parkovné: 2 400 Kč, celkem tedy 20 400 Kč tj. 5 100 Kč na osobu

Ubytování: veškeré poplatky za ubytování ve stanech či chatkách (kromě sprch placených extra) tj. celkem 10 nocí 7 400 Kč tj. 1 850 Kč na osobu (další 3 noci jsme spali ve volné přírodě tedy zdarma)

Vstupy apod.: 645 NOK rafting na řece Sjoa, 160 NOK loď na jezeře Gjende, 120 NOK plavba po Geirangerfjordu, 70 NOK lanovka v Bergenu, 150 NOK akvárium v Bergenu, 50 NOK muzeum Kon-Tiki v Oslu, celkem tedy 1 195 NOK tj. asi 3 600 Kč na osobu

Ostatní: jednalo se převážně o nákupy jídla v supermarketech či nákup drobných suvenýrů (částku jsem odhadl jako rozdíl mezi celkovými náklady a výše uvedenými položkami) cca 4 000 Kč na osobu

CELKEM: 14 550 Kč