Osobní stránky - Lukáš Horák

Naše dvoutýdenní dovolená měla za cíl poznat oblast středního Norska (původní záměr dojet až na Lofoty jsme po hrubých časových propočtech zavrhli, protože za 2 týdny je to prakticky nemožné resp. je to možné, ale s tím, že bychom většinu dovolené strávili přesuny v autě, což jsme nechtěli). Poté co se ustálil termín a itinerář (hlavními body naší cesty byly: rafting na řece Sjoa, národní parky Rondane, Jotunheimen a Hardangervida, ledovec Jostedalsbreen, Geiranger fjord, cesta trolů, z měst pak návštěva Bergenu, Osla a Kodaně) se ustálilo i složení výpravy na 4 osoby v jedné Octavii combi.

Druhý den je opět přejezdový, cílem je dorazit do norského Lillehammeru. Cesta trvá se všemi přestávkami zhruba devět a půl hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili až kolem desáté (Jak se později ukáže, většinou naše obvyklá hodina startu, která nám posunuje většinu aktivit do odpoledních hodin. To ale vzhledem k polárnímu dni, kdy se lehce sešeří až někdy kolem 23 hodiny, není zas až takový problém.), přijíždíme do kempu v Lillehammeru cca v 19:30. K cestě přes Švédsko a Norsko je třeba dodat snad jen to, že jsou zde poměrně nízké povolené rychlosti (švédská dálnice 110 km/h, norská dokonce jen 90km/h) a severně od Osla hlavně prakticky žádná dálnice není, takže se lze pohybovat jen rychlostí 80 km/h. V době naší cesty navíc byly silnice kolem Osla hodně rozkopané (že by konečně stavěli dálnice?) a tak se průměrná rychlost často pohybovala i pod zmíněnými 80 km/h. Mezi norsko-švédskou hranicí a Oslem zaplatíte rovněž dvakrát mýto (vždy 20 NOK), první hned na hranici, druhé u města Moss. Kemp v Lillehammeru má stanovenou cenu za auto+stan 195 NOK (samostatná sazba za stan neexistuje, počet osob nerozhoduje). Vzhledem k tomu, že spíme ve dvou stanech, měli bychom tedy platit 390 NOK. Nicméně poté, co jsem slečně na recepci vysvětlil, že naše stany jsou „really very, very small“ ubytovala nás za cenu jednoho stanu. Zvlášť se pak v kempu platily sprchy (10 NOK za 5 minut), což, jak se později ukázalo, je v norských kempech celkem běžný postup.  

Zhruba v 11:45 odjíždíme z Lillehammeru směr městečko Otta, respektive naším cílem je vesnice Sjoa (dle stejnojmenné řeky) kousek před ním. Na místo (kemp NWR pár kilometrů za Sjoa po hlavní silnici směr Otta) dorážíme zhruba za hodinu a půl. NWR je společnost, která kromě kempu provozuje i výlety na raftech. Jejich cena 645 NOK na osobu (platí jen ve všední dny) pro zkrácený odpolední výlet, který však postihuje všechny zajímavé části dražšího celodenního výletu je na místní poměry vcelku příznivá (jedna z konkurenčních společností, kde jsme se rovněž ptali, po nás chtěla 790 NOK za osobu), takže se velmi rychle domlouváme a v 15:00 vyrážíme na rafty. Ještě předtím se rozhodujeme, zda budeme spát opět ve stanech anebo využijeme možnosti si pronajmout v kempu chatku (vidina důkladného promočení studenou vodou v řece nakonec převáží rozhodnutí ve prospěch chatky). Chatka pro 4 osoby stojí 450 NOK za noc, což je i po přepočtu docela rozumná částka (sprchy v tomto kempu jsou navíc zdarma bez dalších plateb). Po podpisu dokumentu, že když se utopíme, je to čistě náš problém, nám už nic nebrání vyrazit (dokonce se umoudřilo i počasí a začíná svítit slunce). Celá raftovací akce trvá 3 hodiny, z nichž cca 1 hodina je samotné sjíždění řeky, zbytek zabírá organizace (zapůjčení neoprénů a vest, doprava na místo, instruktáž, doprava zpět apod.) Na raftu jsme pouze my čtyři a dva instruktoři. Další zkušený vodák doprovází raft na kajaku. Dále je členem výpravy ještě řidič minibusu, který nás i raft dopravuje k řece a zpět, a fotografka. Počet organizátorů tak převyšuje počet zákazníků (už začínám chápat proč je to tak drahý). Nutno však podotknout, že fotografka není v ceně - ta si pak za vypálení CD s fotkami nechává platit zvlášť 400 NOKů, což je opravdu hodně, ale pokud si je člověk chce koupit (není to povinnost), nemá jinou možnost než akceptovat tuto cenu. Může se utěšovat maximálně tím, že po rozpočítání na všechny čtyři je cena už snesitelnějších 100 NOKů na osobu. Řeka je, v místech kde ji sjíždíme, divoká tak akorát, zvládne ji i začátečník, ale rozhodně to není nuda. Klidnější partie se střídají s peřejemi, kde se přes raft (a zejména přes ty co sedí vpředu) přelévají velké vlny a o adrenalinové zážitky není nouze. No a když mají instruktoři pocit, že to chce ještě něčím zpestřit, najíždějí s námi do některých protiproudů, které si s raftem různě pohrávají. Sjoa navíc v některých úsecích vytváří velmi malebné kaňony, do kterých se jinak než plavbou po řece nedostanete, takže i z hlediska pozorování krás přírody lze toto dobrodružství jednoznačně doporučit.  

V 10 hodin vyrážíme z kempu směr NP Rondane. Naším cílem je vystoupat na horu Storronden (2 138 m.n.m.). Z kempu, kde jsme spali, je to autem cca 40 minut až na místo, kde je nutné auto nechat a dále již pokračovat po svých (parkoviště Spranget za vesnicí Mysuseter). Je třeba počítat s tím, že za úsek po „polní“ cestě z Mysuseteru na parkoviště zaplatíte mýtné (15 NOK) a na parkovišti pak ještě parkovné (30 NOK na den). Při příjezdu na parkoviště (oproti údolí Otty jste o několik stovek metrů výš) zjišťujeme, že jsme poněkud přecenili teplotu (teploměr ukazuje jen 12 stupňů), takže na poslední chvíli přezbrojujeme do teplejšího. Z parkoviště (bez ohledu na to co je Vaším cílem – viz poznámka níže) je nutné jít nejdříve cca 5 km po relativní rovině do horské chaty Rondvassbu (1 173 m.n.m). Tato část cesty je zejména při návratu (jdete stejnou cestou zpět) docela zdlouhavá, ale pohled na okolní hory stojí za to. Určitě je to i vhodná procházka pro ty, kteří se nechtějí šplhat nikam do kopců, ale přesto chtějí poznat NP Rondane. V poslední čtvrtině cesty nám začíná pršet, takže na Rondvassbu dorážíme zmoklí a nevypadá to, že by se ve výstupu dalo pokračovat. V chatě je ale příjemné posezení, možnost dát si čaj a po zhruba hodině to vypadá, že se počasí umoudřuje. Vyrážíme tedy strmě vzhůru na Storronden. Při výstupu se nám odkrývají úžasné výhledy. Bohužel počasí je ten den velmi vrtkavé a zhruba tak ve 2/3 našeho výstupu se opět výrazně mění k horšímu. Nejdříve to vypadá na déšť se sněhem, ale nakonec je to poctivé krupobití. V této situaci se rozhodujeme to otočit a Storronden tak zůstává nedobyt. Asi nemusím ani dodávat, že jakmile sestoupíme, začne svítit slunce a je opět hezky. Prostě přesně jak říkal ten pán na informacích „a little bit of rain, a little bit of snow, a little bit of sun, a little bit of everything“. Zpět k autu dorážíme zhruba v 18:30 a vyrážíme směr NP Jotunheimen resp. chceme najít místo na přespání v jeho podhůří.

Dole u jezera chata Rondvassbu  (poté co se vyčasilo)

Asi tak v osm večer zastavujeme v kempu Heimsand, který je na silnici č. 51 cca 13 km severně od Gjendesheimu (nástupní bod našeho zítřejšího výletu). U silnice č. 51 je docela dost kempů, ale zároveň relativně málo míst, kde by se dalo přespat na divoko (jinými slovy je zde na můj vkus až moc cedulí „No Camping“, které jinak za tímto účelem vhodná místa znehodnocují) Původně se chceme v Heimsandu jen optat, jak je to ještě do Gjendesheimu daleko, jak jezdí lodě na jezeře Gjende, dokoupit chleba a popojet dál, ale když se dáme s majitelem kempu do řeči zjišťujeme, že se nám zde naskýtá nečekaná možnost. Protože teplota dál klesá (v tuto chvíli je asi 8 stupňů) a zejména dámská část výpravy se začíná stavět negativně k lákavé možnosti strávit noc ve stanech při teplotách kolem bodu mrazu (strhne se dokonce i krátká filozofická debata na téma, zda bychom měli u spacáku brát ohled na údaj „komfort“ anebo „extrém“), ptáme se, jestli v kempu nejsou k pronajmutí nějaké chatky. Majitel říká, že chatky k pronájmu bohužel žádné nemá, ale iniciativně nám nabízí k pronájmu toho času nevyužívaný „party house“. Zprvu moc nechápeme, o co se jedná, ale posléze se dovídáme, že jde o dřevostavbu, ve které je několik dlouhých dřevěných stolů a lavic, a jde o  prostor, který primárně slouží k organizování nejrůznějších pitek a oslav. Když přijde řeč na cenu a zjišťujeme, že těch 100 NOKů myslí opravdu za noc a nikoliv za osobu, neváháme ani na okamžik a rozhodujeme se zde zůstat rovnou dvě noci (cena vychází dokonce levněji než je ve většině kempů cena za postavení stanu, a to nám majitel šoupnul do „party housu“ ještě elektrický přímotop, takže opravdu luxus). 

Poznámka: Parkoviště Spranget v NP Rondane je výchozím bodem pro celou řadu jednodenních i vícedenních výletů. Nejdříve se musí vždy dojít na Rondvassbu a poté lze třeba vyrazit na nejvyšší horu Rondane Rondslottet (2 178 m.n.m.), což je o něco dále než na Storronden nebo na druhé straně jezera Rondvatnet lze vystoupat na Veslesmeden (2 015 m.n.m.). Při vícedenním výletu lze např. z Rondslottetu pokračovat na chatu Bjørnhollia a další den se vrátit údolím říčky Illmannai zpět na Rondvassbu.

5. DEN

Tento den je v plánu výlet v NP Jotunheimen, konkrétně u jezera Gjende. Na jezeře, které má na délku cca 18 kilometrů, funguje pravidelná lodní doprava mezi Gjendesheimem (nástupní místo, kam se dá dojet autem) a horskými chatami Memurubu (cca v polovině jezera) a Gjendebu (na konci jezera). Nejfrekventovanější turistická trasa vede po hřebenu Besseggen právě mezi Gjendesheimem a chatou Memurubu. My se rozhodli pro výlet po hřebeni Memurutunga v odlehlejší částí jezera mezi chatami Memurubu a Gjendebu.

Pohled na jezero Gjende (vlevo Bessegen)

Jelikož jsme potřebovali stihnout odjezd lodi v 9:45 z Gjendesheimu (další jede až ve 14:25) nemohli jsme z kempu vyrážet v našich obvyklých deset, ale asi o hodinu dřív. Bylo to autem asi jen 15 minut. Za parkování v Gjendesheimu se platí 80 NOK za den. Cena jízdenky na loď závisí na tom, zda jedete jen na Memurubu nebo až na Gjendebu, každopádně pokud jedete týž den oběma směry, je výhodné koupit si jízdenku zpáteční (zpáteční na Gjendebu stojí 160 NOK). Více na www.gjende.no  V 10:05 dorážíme na Memurubu a zahajujeme stoupání na hřeben. Podle průvodce má cesta na Gjendebu trvat 5 hodin. Vzhledem k tomu, že jediná odpolední loď jede z Gjendebu v 16.00 máme hodinu rezervu. Na tomto místě musím trochu varovat před průvodcem Jižní Norsko z edice Rother (nakladatelství Freytag & Berndt). Časy zde uvedené jsou poměrně napjaté. Na rozdíl od jiných průvodců, kteří většinou spíše nadhodnocují doby potřebné pro uražení jednotlivých úseků, Rother uvádí časy, kterých lze dosáhnout opravdu jen svižnou chůzí (rovněž se nám zdá značně podhodnocené uvedené převýšení). Jelikož my při cestě fotíme a samozřejmě máme i přestávky na svačinu apod., jsme v závěrečné fázi cesty poněkud v časovém presu, který je dán především tím, že se velice špatně odhaduje, kolik nám toho vlastně ještě do cíle zbývá (tuto zkušenost s časy uváděné průvodcem pak máme i na dalších výletech během našeho putování Norskem). Nakonec dorážíme cca půl hodiny před odjezdem lodi, ale to jsme poslední část vzali skoro klusem.

Na hřebenech je v půlce července zima a sněhová pole

 Cesta po samotném hřebenu je velmi pěkná s výhledy na jezero i na zasněžené vrcholky Jotunheimenu. I my jsme šli asi dvakrát přes malá sněhová pole a na jednom místě kolem nás dokonce proběhlo stádo sobů. Poněkud nepříjemný je sestup zpět k jezeru, který je velmi prudký, místy je dokonce nutné používat řetězy (existuje však i alternativní, delší a méně prudká trasa, kterou jsme však neměli možnost vyzkoušet).

Po dvou dnech turistiky v horách nás čeká přejezd ke Geiranger fjordu a jeho prohlídka. Nicméně na trase nás čekají ještě další 2 zastávky – městečko Lom a vyhlídka Dalsnibba. Z Heimsandu vyjíždíme v tradičních deset a již v 11:15 jsme v Lomu. Lom je známý zejména svým dřevěným kostelíkem (pokud jste se snažili někdy načíst nějaké informace o Norsku, dospěli jste patrně ke stejnému závěru jako já, že se jedná o nejznámější kostel v celém Norsku, protože se o něm píše skutečně všude). V Lomu bereme naftu, dokupujeme zásoby a zhruba ve 12:15 vyrážíme směr Dalsnibba. 

 Dřevěnný kostelík v Lomu

Vyhlídka Dalsnibba leží ve výšce 1 500 m.n.m., lze na ni dojet autem a za pěkného počasí nabízí výhled na jeden z nejhezčích norských fjordů – Geiranger. Naši cestu poněkud komplikuje nečekaná uzavírka silnice č. 63, která je jedinou spojnicí Lomu a Geirangeru. Paní z norské správy silnic či něčeho podobného, nám dává plácačkou pokyn zastavit a sděluje nám, že silnice bude asi hodinu uzavřena. Poté před nás staví klasickou silniční uzávěru, která se od těch českých liší nápisem „troll team“ a odjíždí neznámo kam. Po zhruba 15 minutách se vrací a silnici otevírá (v tomto případě jsme všichni rádi, že norská hodina trvá jen 15 minut). Při průjezdu před chvíli uzavřeným úsekem silnice se nám však nepodaří najít sebemenší příčinu uzavírky, stavební činnost nebo něco podobného – shodujeme se, že šlo tedy s největší pravděpodobností o akci trollů. Na Dalsnibbu vede placená silnice, která odbočuje ze silnice č. 63 (výši mýtného jsem bohužel zapomněl). Když přijíždíme až nahoru na horu (cca ve 14:00), teploměr ukazuje 3,5 stupně a zažíváme tak patrně nejchladnější okamžik našeho norského pobytu. Výhled bohužel není nic moc, fjord sice vidět je, ale spíše jen vykukuje tu a tam mezi mraky, které jsou pod námi. Chvíli po našem příjezdu začíná i sněžit, a když ve 14:30 odjíždíme, není už vidět vůbec nic. Daleko lepší výhled na Geiranger se nám tak paradoxně naskytne, až na jedné z vyhlídek přímo u silnice č. 63 při sjezdu dolů do Geirangeru (když už jsme byli pod úrovni mraků). Jinak je zjevné, že okolí Geirangeru je vyhledávanou oblastí českých turistů, protože přímo na Dalsnibbě potkáváme jeden český autobus a při cestě dolů další. 

 Pohled na Geiranger při příjezdu od Dalsnibby

Do Geirangeru (jde o jméno fjordu i města) přijíždíme zhruba o půl čtvrté a na pátou si kupujeme lístek na vyhlídkovou okružní plavbu po fjordu. Lístek stojí 120 NOK a plavba trvá 90 minut. Nejznámější „atrakcí“ je na Geiranger fjordu patrně vodopád Sedm Sester. Mně osobně se však některé menší bezejmenné vodopády, které padají ze skal do fjordu, líbí víc. Na první pohled velmi romanticky působí i usedlosti na malých loukách v jinak skalnatých kopcích, ke kterým je jediný přístup právě od fjordu. Po návratu do přístavu se rozhodujeme, že v Geirangeru povečeříme některou místní rybí specialitu (po večeřích z vlastních zásob v kotlíkovém stylu vítaná změna). Osobně mohu doporučit tradiční, ale pro nás nezvyklou úpravu lososa, kdy se losos nejdřív uvaří, ale poté je zchlazen a podává se studený s teplým bramborem a omáčkou. 

Tento den je co do způsobu trávení času podobný dni předchozímu, tedy jde o návštěvu několika zajímavých míst, mezi kterými musíme přejíždět autem. Nejdříve vyrážíme směr přehrada Zakarias. Na tuto přehradu jsme původně vůbec jet nechtěli, resp. jsme o její existenci neměli ani tušení. Upozornil nás na ni při placení majitel chatky v Eide, jako na nejzajímavější místo v okolí. No, a jelikož v prospektu vypadala fakt dobře, řekli jsme si proč ne. Přehrada Zakarias má nejvyšší přehradní hráz v Norsku a jednu z nejvyšších v Evropě (96 m), byla vybudována v roce 1967 a nachází se v horách za městečkem Tafjord. Z Eide jsme museli nejdříve sjet autem k Norddal fjordu, překonat ho trajektem, což bychom ale museli stejně i dle původních plánů (trajekt Eidsdal – Linge stojí pro auto a 4 osoby 124 NOK) a poté se vydat východním směrem do Tafjordu a dále k přehradě. Celková doba jízdy včetně trajektu asi hodina a deset minut, takže krátce po jedenácté jsme byli u přehrady. Jedná se skutečně o impozantní stavební dílo, k jehož dokonalosti nám chyběl akorát přepad vody přes hráz. Vidět tu masu vody padat z takové výšky musí být určitě zážitek. 

Hráz přehrady Zakarias

Z přehrady Zakarias pokračujeme asi v půl dvanácté k našemu hlavnímu cíli dne – na trolí stezku. Musíme se vrátit stejnou cestou do Sylte a odtud pokračovat po silnici č. 63 směrem na Andalsnes. Trolí stezka je název právě pro část této silnice, konkrétně pro klesání této silnice z hor dolů k Andalsnes (nebo chcete-li naopak pro stoupání od Andalsnes do hor). My však nejdříve musíme do hor nastoupat od Norddal fjordu. Jakmile se silnice přehoupne přes svůj nejvyšší bod, přijíždíme k velkému parkovišti s prodejnami suvenýrů, které je plné autobusů a turistů (trolí stezka je komerčně velmi úspěšná turistická atrakce, a řekl bych, že možná i trochu nezaslouženě, protože podobných silnic, které se klikatí od moře do hor je v Norsku spousta, skoro mezi každými dvěma fjordy). Z parkoviště je to pak coby kamenem dohodil na vyhlídku, ze které je možné celou trolí stezku hezky shora pozorovat. Trávíme zde asi hodinu (příjezd 12:45 po cca 75 minutách jízdy od přehrady Zakarias, odjezd 13:45) a poté se přesouváme dolů do údolí, kde si dáváme oběd (rozuměj chleba s čímkoliv), dokupujeme zásoby v supermarketu v Andalsnes a jedeme se podívat ještě na tzv. trolí stěnu – Trollveggen. To je skála, která je prezentována jako nejvyšší kolmá stěna v Evropě (má přes 1 km na výšku). Lze si ji prohlédnout ze spodu od odpočívadla u silnice E136 (pár kilometrů od Andalsnes směr Otta). Samozřejmě se na ni dá dojít i se shora (jde prý o cca 6-ti hodinový výlet z parkoviště nahoře na trolí stezce). 

V obvyklých 10 hodin vyrážíme dále po silnici č. 60 směr Jostedalsbreen. K tomuto ledovci se lze dostat na několika různých místech. My jsme se rozhodli, že si vyrazíme k možná nejznámějšímu splazu tohoto ledovce – Briksdalsbreenu. Cesta do Briksdalu (v Briksdalu je nutné zaplatit parkovné 50 NOK) nám trvala asi 2 hodiny a kolem dvanácte jsme tedy vyšli na krátkou cca 3 km dlouhou cestu k ledovci. Opět jsem byl trochu zklamaný nadměrným počtem turistů v této lokalitě, ale s tím se nedá nic dělat. Pokud vyloženě nechodíte po horách, ale navštěvujete místa, která jsou snadno dostupná, tak prostě musíte masové turistice čelit na každém kroku. Jako vrchol lenosti však považuji, že někteří „turisté“ se nechávají téměř až k ledovci dovézt ve speciálních vyhlídkových minibusech. Oficiální část cesty k ledovci končí u ledovcového jezírka, na jehož protilehlé straně je samotný splaz. Pokud však ignorujete cedule „DANGER“ a překročíte zábrany (tak jako minimálně 50% turistů), můžete se přes úlomky skal podél jezírka dostat až přímo k ledovci a „šáhnout si“ na něj. Na druhou stranu je třeba podotknout, že ty cedule „DANGER“ tam nejsou pro srandu králíkům, protože z ledovce se skutečně tu a tam odlomí kus ledu, který padá dolů a pokud stojíte v nepravý čas na nepravém místě, nemusí to skončit dobře. Briksdalsbreen se bohužel jako většina ledovců v severní Evropě za poslední roky výrazně zmenšil - fotodokumentace jeho vývoje je např. zde - a je možné, že za pár let v této podobě úplně přestane existovat. 

Do Bergenu je to nakonec z místa našeho nocování ještě skoro 2 hodiny cesty, takže tam přijíždíme krátce před dvanáctou. V Bergenu (podobně jako v Oslu) je od června 2008 zaveden nový systém výběru mýta za vjezd do centra města (v Bergenu se platí 15 NOK). Celý systém je založen na tom, že při vjezdu do centra Vás sejme kamera a pak máte dvě možnosti, buď poplatek uhradit v hotovosti na některém z výběrčích míst (např. vybrané benzínky), anebo Vám po čase přijde domů faktura. V Bergenu volím (večer při odjezdu) tu první možnost, jelikož nechci zůstat nic dlužen a taky si nejsem úplně jistý, jak to doručování faktur funguje u cizinců. Najít benzínku, na kterou nás poslali na informacích, ale trvá asi půl hodiny a docela mi to bloudění po Bergenu leze krkem. Z tohoto důvodu se o několik dní později v Oslu rozhoduji nic neplatit a nechat si to poslat domů. Paní na informacích mě ujistila, že je to bez přirážky a platí to i pro cizince. Celý systém pro Nory administruje nějaká firma v Londýně, která si prý podle SPZ zjistí majitele kdekoliv v Evropě. I když nejsem hnidopich, docela by mě zajímalo jak je tento systém v souladu se zákonem na ochranu osobních údajů, protože tento postup znamená, že český registr vozidel poskytne informace o mé osobě soukromé firmě v Anglii – zvláštní. Pravda zatím mi nic nedošlo, tak to třeba nefunguje - uvidíme. Parkování v Bergenu rovněž není jednoduchá záležitost. Na ulici v centru nemáte moc šancí, takže jediným řešením jsou parkovací domy. V tom našem byla sazba 30 NOK za hodinu, maximálně 100 NOK za den. Jak později zjistíme, oproti Oslu je těch 100 NOKů ještě slušná cena.

Bryggen (přístavní domy v Bergenu)

Co se týká míst, která stojí za to v Bergenu navštívit, tak je to v první řadě rybí trh (s možností ochutnávky nejrůznějších ryb a mořských potvor). Uzeného lososa tu mají opravdu výborného a ve vakuovaném balíčku vydržel bez ledničky až domů do Čech (tzn. týden při teplotě nad 20 stupňů Celsia). Dále by neměla ujít vaší pozornosti asi nejznámější část Bergenu - dřevěné hanzovní domy na nábřeží tzv. Bryggen (UNESCO), mezi kterými se lze proplétat úzkými uličkami s nejrůznějšími obchody. Od této části města je kousek i bergenská pevnost (Bergenhus) a kostel Panny Marie (Mariakirche). Rovněž stojí za to výhled na Bergen z kopce Floyen, na který Vás vyveze lanovka ne nepodobná té na Petřín (70 NOK zpáteční lístek) nebo tam samozřejmě můžete dojít i pěšky. Jako bonus jsme se pak vydali na návštěvu místního akvária (vstupné 150 NOK). V akváriu je kromě mořské fauny a flóry okolních vod i poměrně rozsáhlá expozice věnovaná tropům (nejen akvarijní, ale i terarijní, takže je tu spousta nejrůznějších krokodýlů a ještěrů) a mezi diváky nejoblíbenější je pak asi areál tučňáků a tuleňů (měli jsme možnost být svědky pravidelného krmení těchto sympatických tvorů). 

Tento den jsme vyrazili na tůru na náhorní plošinu Hardangervida. Z kempu jsme pokračovali po silnici č. 7 do městečka Eidfjord. Cesta trvala celkem asi 2 hodiny, podíl na tom mělo tentokrát docela dlouhé čekání na trajekt (cena trajektu Bruravik – Brimnes 159 NOK za auto a 4 osoby). V Eidfjordu jsme se oproti plánu zdrželi asi další hodinu (nákup + jsme se snažili získat na informacích detaily o turistických cestách v okolí vodopádu Valurfossen, kam jsme chtěli jít, ale příliš úspěšní jsme nebyli a zůstali tak odkázáni na průvodce z edice Rother). Teprve kolem jedné hodiny odpolední jsme vyjeli z Eidfjordu směrem Ovre Eidfjord a poté po vedlejší silnici na Hjølmo a dále do hor. Zmíněná vedlejší silnice se velice brzy mění z asfaltové na „polňačku“ a začíná nabírat velmi prudké serpentinovité stoupání. Není divu, musí se vyškrábat od hladiny moře až na náhorní plošinu Hardangervida, což je nějakých 1000 výškových metrů. Je to patrně ta pro auto nejnáročnější silnice, kterou jsme v Norsku jeli (i výjezd na Dalsnibbu je oproti tomuto stoupání jen slabší odvar). Na silnici mohou jen osobní auta a i ta dostávají zabrat (naše Oktávka měla při stoupání spotřebu někde kolem 25 l / 100 km) a poznámka v jednom místním prospektu, že i samotný výjezd po silnici je velký zážitek, platí zejména pro řidiče. Poté, co minete odbočku na Hjølmo a následně i parkoviště u Asen Café (odtud vede přímá turistická trasa  k vodopádu Valurfossen), dojedete až úplně na konec silnice, kde je další parkoviště (zdarma).

Typická krajina Hardangervidy

Z tohoto druhého parkoviště (vyrážíme kolem půl druhé) vede turistická cesta na horskou chatu Viveli. Nejdříve je třeba překonat jeden nepříliš velký kopec a pak se jde podél řeky Veig (první most, který spatříte po sestoupení z kopce po pravé straně, ignorujte) a teprve když na druhé straně řeky minete chatu Viveli, přejděte přes Veig dalším mostkem (po pár desítkách metrů) na tu správnou stranu (na docela zajímavém místě, kde řeku svírají okolní skály tak, že vytváří bouřící „kotel“ - viz foto níže). Zpátky se dá jít po druhém břehu řeky, a na původní trasu se vrátíte právě mostem, který jste při cestě tam minuli. Naším původním záměrem bylo se na původní trasu nevracet vůbec, ale dojít po druhé straně řeky až k vodopádu Valurfossen, zde řeku překročit (na mapce v průvodci tam byl namalovaný most) a pokračovat směrem na Asen Café (a odtud se pak vrátit k našemu hornímu parkovišti). Bohužel cestu k vodopádu se nám nepodařilo najít, zřejmě jsme někde minuli odbočku nebo není vůbec prošlapaná (a tak jsme ani neměli možnost ověřit, jestli je u vodopádu ten most nebo ne).

Přechod přes řeku Veig

Při zpáteční cestě jsme našli několik velkých křemenáčů, takže jsme měli o večeři postaráno. V Norsku houby nikdo nesbírá, takže pokud je na ně vhodné počasí, není třeba je hledat, ale skutečně jen sbírat. Celý výlet nám trval necelých 5 hodin (i s poměrně dlouhou pauzou na jídlo a neúspěšným hledáním cesty k vodopádu). Autem jsme poté sjeli do kempu Saebo u Ovre Eidfjordu což bylo cca 30 minut a krátce po sedmé tak začínáme pracovat na smaženici (v kempu Saebo jsme zaplatili 190 NOK za dva stany + 10 NOK extra každý za sprchu).