Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pobaltí 10.- 23.8.2007

 

Jednalo se o organizovaný zájezd, který byl koncipován jako kombinace cyklistiky a poznávacího zájezdu. Střídali se tak dny, které jsme v Pobaltí strávili na kole se dny, kdy jsme poznávali zdejší města a památky po svých. Níže je stručný popis míst, která jsme během naší cesty navštívili, a který jsem se snažil obohatit o užitečné odkazy pro individuální turisty. Obecně se dá o pobaltských zemích napsat, že zatímco městské aglomerace dosahují prakticky ve všem běžného evropského standardu, venkov působí zaostalejším dojmem a například obchody či hospody se tam vyskytují méně často, než jsme zvyklí u nás (proto níže většinou uvádím v jaké vesnici je obchod či hospoda). Cenová hladina v Litvě je o něco málo vyšší než u nás, ve zbylých dvou zemích je pak rozdíl citelnější, ale pořád jde o příznivější ceny než například v západní Evropě.

 

 

Den 1 – Druskininkai

Ve skutečnosti šlo vlastně už o den druhý, protože prvních 24 hodin jsme strávili přesunem z Prahy přes Polsko do Litvy. Normálně se to dá ujet rychleji (při cestě přes Brno a Ostravu jde o cca 1100 km), ale autobus s vlekem, který veze 40 kol rychleji než 80km/h jet nesmí a při cestě po „kvalitních“ polských cestách zpravidla ani této hodnoty nelze dosáhnout. Když k tomu připočtete povinné i nepovinné zastávky, tak čas naskakuje opravdu rychle. 

Druskininkai je klidné lázeňské město na jihu Litvy nedaleko běloruských hranic. My jsme ráno po příjezdu rozbalily stany v prostorách jedno ze zdejších lázeňských komplexů, s kterým to měla cestovka domluvené (oficiální kemp ve městě ale také je). Z možností vyžití přímo ve městě, stojí za zmínku místní akvapark, který ocení zejména milovníci vodních atrakcí (tobogány apod.). My jsme se však po vybalení a snídani vydali na kole do nejbližšího okolí a navštívili nedaleký Grutas park“. 

 

 

 

 

 

ObrazekJedno z mnoha sousoší v Grutas parku                               

 

 

 

 

 

Jde o jakési muzeum komunismu v přírodě, které zřídil na svém pozemku místní milionář, který zakoupil v 90. letech demontované skulptury komunistických vůdců, rozmístil je různě po lese a udělal kolem nich „naučnou“ stezku.  Dle mého názoru stojí za vidění, i když po dvacáté soše Lenina a patnácté Stalina Vás to celkem rychle přestane bavit. Nečekaná je i kombinace tohoto muzea s minizoo (zaměřenou na ptactvo), která je součástí téhož areálu. V areálu Grutas parku je i restaurace, kde jsme vyzkoušeli litevskou specialitu – Zeppeliny (bramborové šišky plněné masem).  Při cestě zpět jsme se ještě stavili u jezera Latežeris, kde je možnost koupání.

 

 

ObrazekJezero Randamonys  

 

Popis cyklotrasy:  Z Druskininkai (od Akvacentra) jsme vyrazili podél řeky a poté po Kurorto gatvé přes lesík až na světelnou křižovatku, kterou jsme projeli rovně na Neravu gatvé (jinak též silnici 5007), která Vás zavede až do obce Viečiunai (až sem cca 7 km).  Zde odbočíte doprava (stále silnice 5007) a po dalších asi 3 km dojedete do Grutas (zde přejedete kolmo hlavní silnici A4 a pokračujete rovně ke Grutas parku). Z Grutas jsme poté pokračovali kousek po hlavní A4 směrem na východ a poté odbočili doprava na polní (zpočátku zpevněnou poté už méně) cestu k jezeru Randamonys (z Grutas je to k němu cca 8 km). Nedaleko od jezera stojí bývalá strážní věž, kterou lze použít jako orientační bod (odvážlivci na ni mohou i vylézt a použít ji jako rozhlednu). Nechcete-li se vracet stejnou cestou zpět, je možné se vydat po jedné z několika lesních cest od Randamonys jižním směrem a dojet tak na silnici 5003. Nicméně lesní cesty v tomto kraji jsou místy poměrně těžko sjízdné (hluboký písek) a lze doporučit jednoznačně horská kola. Silnice 5003 je nově vyasfaltovaná a prakticky bez provozu, pohodlně se tak po ní dostanete zpět do Druskininkai (cestou minete jezero Latežeris). Úsek Randamonys – Druskininkai má cca 22 km, z toho 7 km lesní cestou a 15 km po silnici 5003. Celkem jsme tedy najeli něco kolem 45 km, uvážíme-li různé zajížďky a prohlídky.

 

Den 2 – Trakai a Vilnijus

 

Tento den nás čekaly přejezdy autobusem a návštěva hradu Trakai a hlavního města Vilnijusu. Úsek Druskininkai – Trakai cca 2 hodiny jízdy (do Vilnijusu je to pak už jen kousek). Trakai se dá považovat patrně za nejvýznamnější litevskou památku. Problém se všemi pobaltskými „památkami“ však trochu je, že nejsou původní (proto ty uvozovky). Funguje to asi tak, že když se najde někde nějaká zřícenina, tak historici navrhnou, jak to asi celé původně vypadalo a prostě se to do této podoby dostaví. Je to i případ hradu Trakai, kde můžete snadno rozeznat původní kamenné zdivo a moderní dostavbu z červených cihel. Od návštěvy Pobaltí zkrátka nelze čekat zázraky, co se památek týče. Na druhou stranu být v Litvě a nenavštívit Trakai  je jako v Litvě nebýt.Obrazek

 

 

 

 

Trakai 

 

 

 

Vilnijus je hlavní město Litvy. Nebylo tomu tak ale vždy. V meziválečném období litevské nezávislosti byl hlavním městem Kaunas a Vilnijus byl součástí tehdejšího Polska. Vilnijus se stal hlavním městem Litvy až po druhé světové válce za dob Sovětského svazu a zůstal jím i po obnovení nezávislosti. Vilnijus byl v době naší návštěvy hodně rozkopaný, většina kostelů (kterých je tu opravdu hodně) v rekonstrukci a ústřední památka Vilnijusu tzv. Dolní hrad teprve ve výstavbě. Tento stavební ruch poněkud negativně ovlivnil můj celkový dojem z města, ale jinak to může být docela příjemné místo. 

 

Obrazek

 

Kostel Sv. Anny ve Vilnijusu

 

Za nejzajímavější místa ve měste bych asi označil Gediminasovu věž (ze které je rozhled na celé město respektive nemusíte přímo na věž, stačí vylézt na kopec, kde stojí), kostel Sv. Anny (viz foto) a své kouzlo má i Republika Užupis (recesistická samozvaná republika v části města obývané především umělci). Večer pak z VIlnijusu přejíždíme ještě do kempu v NP Aukštaitija (cca 2 hodiny jízdy).

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den 3 – Aukštaitija

 

Národní park Aukštaitija je v Litvě velmi populární oblastí pro trávení volného času (mapka oblasti zde), jelikož je na rozdíl od zbytku země relativně kopcovitý, což obyvatele placaté Litvy přitahuje. Nutno dodat, že jde však o kopce v litevském slova smyslu tj. na naše poměry jde jen o mírně zvlněnou krajinu, která zdaleka nedosahuje ani kopcovitosti Českomoravské vrchoviny. My jsme zde na kole udělali cca 45 km okruh se začátkem i koncem ve správním středisku celé oblasti Paluše. Místa, která jsme v této oblasti navštívili, a která mohu doporučit k návštěvě jsou:

 

Paluše – samotné správní centrum je nevelká osada s poměrně zajímavým dřevěným kostelíkem. Pochvalu si zaslouží i místní kemp, který z hlediska hygienických standardů patří k tomu lepšímu, na co jsme v Pobaltí narazili (vytknout se mu dá snad jen omezená kapacita bojleru na teplou vodu). V Paluši je i dobrá možnost koupání v jezeře a pro zájemce, kteří by tu pobyli déle, je tu i možnost zapůjčení loděk či kánoí, na nichž se dá podniknout celá řada výletů po místních vodních plochách.

 

Ladakalnis – nejvyšší hora široko daleko. Dosahuje “závratných“ 176 m.n.m.

 

Včelařské muzeum – nachází se ve vesnici Stripeikiai. Ve venkovní části je k vidění celá řada vyřezávaných dřevěných úlů (některé i funkční). Dovnitř jsme se bohužel nedostali, protože bylo pondělí a měli zavřeno.

 

Vodní mlýn v Ginučiai – místo, které oceníte zejména v případě hezkého počasí, protože v říčce u mlýna je ideální koupání. Ginučiai je rovněž vedle Paluše jediná vesnice, ve které jsme narazili na hospodu.

 

Celkově hodnotím pobyt zde jako jedno z nejpříjemnějších zastavení během naší cesty po Pobaltí.

 

 

 

Obrazek

 

Dřevěnný kostel v Paluši

 

 

 

Popis cyklotrasy: Z Paluše jsme vyrazili po silnici 114 jihozápadním směrem a po cca 4 km jsme odbočili doprava na silnici 1433. Po ní jsme pokračovali dalších cca 8 km a poté jsme odbočili opět doprava na lesní cestu směrem k hoře Ladakalnis (značeno cedulí). Na úpatí kopce je „parkoviště“, kde je možné připoutat kola a vyjít několik zbývajících výškových metrů pěšky. Poté pokračujete stejnou lesní cestou prakticky až do obce Ginučiai. Úsek lesní cestou měří cca 3 km. Po příjezdu na asfaltovou silnici 1423 se můžete dát buď vpravo (a vynechat tak okruh Ginučiai – Stripeikiai – Ginučiai v celkové délce kolem 12 km) nebo vlevo, jako jsme jeli my. V případě cesty do Stripeikiai se však po asfaltu nesvezete dlouho, za další cca 3 km (v ostré „U“ zatáčce u jezera Úkojas) je třeba opět zahnout doprava na lesní cestu, kterou se dostanete do vesničky Šiliniškés a za ní u lesa na rozdvojce ve tvaru vidlice se dát vlevo dolů, pak se držet víceméně v přímém směru až do Stripeikiai. Jde o orientačně náročnější část cesty v přírodě, bez směrovek či podobných pomůcek, která se i těžko popisuje na papíře, ale v reálu to tak dramatické není. Ve Stripeikiai se na T-křižovatce dáte doprava a zanedlouho přijedete k včelařskému muzeu (po levé straně). Od něj pak pokračujete stále rovně po lesní cestě (relativně dobře sjízdné), která Vás zavede až zpět do Ginučiai (zde se již nedá zabloudit, nejsou zde žádné odbočky). Z Ginučia poté pojedete již po asfaltové silnici 1423 směrem na Ignalinu a po cca 9 km odbočíte doprava na silnici 1410, která Vás zavede zpět (po cca 6 km) na silnici 114, kde se dáte opět doprava a za 2 km jste zpět v Paluši (v tomto úseku silnice 114 je možné jet po paralelně vedené cyklostezce). Celkem jsme tento den najeli necelých 45 km.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den 4 – Riga

 

 

 

Po dvou nocích v Paluši vyrážíme do hlavního město Lotyšska – Rigy (přejezd trval přes 4 hodiny). Je to největší ze všech 3 hlavních pobaltských měst. Jeho majestátnost umocňuje i relativně mohutná řeka Daugava, která jím protéká a vlévá se zde do Baltu. Kromě samotného historického centra, které určitě stojí za shlédnutí, patří mezi turisty hojně navštěvovaná místa i místní tržnice (poblíž nádraží), která zabírá několik velkých hal a kde můžete zakoupit prakticky cokoliv od uzených ryb až po vodovodní kohoutek. Mezi místními je pak v poslední době celkem populární i zábavní park Lido nedaleko centra. Nejedná se však o klasický lunapark typu vídeňského Prateru (i když kolotoče tu také nějaké jsou), ale ústředním motivem je zde obří samoobslužná restaurace s velkým výběrem pokrmů všeho druhu. V případě, že však toužíte spíše po duševní stravě, lze doporučit Muzeum okupace, které mapuje tu část lotyšské historie, kdy bylo Lotyšsko pod kuratelou SSSR. Toto muzeum je přímo na hlavním rižském náměstí vedle tzv. Domu Černohlavců a jeho příjemnou vlastností je vstup zdarma. 

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

Dům Černohlavců na hlavním rižském náměstí

 

 

 

 

 

 

 

My jsme si pobyt v Rize navíc neplánovaně zpestřili zážitkem s místní policií, protože během večeře nám vykradli náš autobus (respektive řidičům ukradli notebook a doklady). Celý proces sepisování protokolu trval neuvěřitelně dlouho. Podíl na tom měl i mnohonásobný překlad, který vytváření protokolu provázel – policista sepisoval protokol v lotyštině, ústně to překládal do ruštiny, oficiální policejní překladatelka (která však patrně neuměla lotyšsky) to z ruštiny tlumočila do angličtiny našemu průvodci a ten to překládal do češtiny našemu řidiči. Díky tomuto neplánovanému zdržení jsme se do kempu u řeky Gauja přesouvali až v pozdních večerních hodinách.

 

 

 

 

 

 

 

Den 5 – Gauja

 

 

 

Národní park Gauja leží asi 55 km severně od Rigy. Start i cíl naší trasy byl ve správním centru celé oblasti, městečku Sigulda respektive v kempu u řeky kousek od něj. Kvalita kempu tentokrát za moc nestála a před místními sprchami jsme dali jednoznačně přednost omytí v řece Gauja. Majitel kempu je zároveň i provozovatel půjčovny kánoí a raftů pro splouvání řeky Gauja, jeho služby v tomto oboru jsme však neměly možnost vyzkoušet – nabídka zde. Naopak jsme vyzkoušeli nedaleko kempu umístěnou letní bobovou dráhu, která pro milovníky rychlé jízdy nabízí příjemné zpestření zdejšího pobytu. Z dalších míst Národního parku Gauja je patrně nejzajímavější rezervace Ligatne a hrad Turaida.

 

 

 

 Obrazek

 

 

 

Zákoutí řeky Gauja poblíž Ligatne

 

 

 

V rezervaci nebo chcete-li spíše oboře Ligatne je k vidění celá řada zástupců místní fauny a celá prohlídka je koncipována tak, že se pohybujete po cca 6 km naučné stezce, podél níž jsou v několikasetmetrových rozestupech umístěny ohrady či klece s různými zvířaty. V obci Ligatne je rovněž obchod s potravinami, restaurace a přívoz přes řeku pro ty, co se potřebují dostat na její druhou stranu – i autem (nejbližší most je v Siguldě).

 

 

 

Turaida je pak opět jeden z dostavovaných pobaltských hradů. Ze třech hradů v okolí Siguldy (Sigulda, Krimulda a Turaida) patrně ten nejpozoruhodnější.

 

 

 

Obrazek

 

 

 

Hrad Turaida

 

 

 

Popis cyklotrasy: Vyráželi jsme z kempu u řeky Gauja, takže nejdříve jsme museli vyjet prudký (ale relativně krátký) kopec do Siguldy. Odtud jsme pokračovali severovýchodním směrem po zpočátku asfaltové, ale záhy už jen polní cestě do vesnic Numiži a Vildoga (zde je nutné odbočit doleva, jinak Vás to vyvede na hlavní tah E77 a budete muset jet kus po této frekventované silnici) a po cca 20 km cesty ze Siguldy přijedete do Ligatne. Z vesnice je to pak ještě tak cca 2 km do samotné rezervace. Po prohlídce rezervace jsme se vrátili do vesnice, přívozem překonali řeku a pokračovali dále směrem na Straupe. Po cca 9 km se dojede k souboru několika budov (včetně obchodu), za nimiž jsme zahnuli doleva a v Brasla se připojili na hlavní silnici A3 (úsek Ligatne – Brasla cca 12 km). Po A3 jsme jeli cca 5 km na jih, kde jsme odbočili doleva na silnici P8, po které jsme se dostali (se zastávkou na hradě Turaida) po dalších 12 km zpět do Siguldy. Celkem jsme tento den tak najeli zhruba 55 km. K cestám po NP Gauja je nutné dodat, že jakmile sjedete z asfaltu, dostanete se na relativně nepříjemný povrch, který tvoří zpevněná šotolina alá „vlnitý plech“. Není mi úplně jasné, z čeho tato „vlnitost“ silnice vzniká, ale jet na tom je docela peklo – dostává zabrat kolo i vy. Z jiného úhlu pohledu je nepříjemný i úsek po silnici A3, která je naopak dosti frekventovaná.    

 

 

 

 

 

 

 

Den 6 a 7 - Saaremaa

 

 

 

Na estonský ostrov Saarema se dostáváme po asi šestihodinové cestě autobusem z Lotyšska. Trajektem přejíždíme z městečka Virtsu na ostrov Muhu, ze kterého se pak již dá dostat na Saaremu suchou nohou. Na Saaremě nejdříve navštěvujeme zdejší neprofláklejší turistickou „atrakci“ – větrné mlýny v osadě Angla a poté meteoritický kráter Kaali.

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

Větrnné mlýny v Angla

 

 

 

 

 

 

 

Druhý den pak vyrážíme opět na kola. Tentokrát je čistě na nás do jaké části ostrova se vydáme. Zavrhujeme návštěvu správního střediska ostrova - městečka Kuressaare (navzdory lákavé možnosti prohlídky dalšího dostavěného hradu) a rozhodneme se prozkoumat severní a západní část ostrova. Nejdříve vyrážíme na sever do rybářské osady Tagaranna a na blízké útesy Ninase. Útesy Ninase dosahují výšky maximálně pěti metrů a mají cca 1km na délku. (Největší útesy ostrova jsou útesy Panga, které jsou vysoké až 21m, dlouhé 2,5 km a nachází se ještě o něco severněji.)  Je zde poněkud větrno, ale jinak velmi pěkné místo. Při procházce nad útesy objevujeme i pomník obětem potopení trajektu Estonia z roku 1994. Ze severu se poté snažíme přemístit na západ ostrova. Cestou stavíme nejdříve ve vesnici Mustjala, kde nacházíme nejen obchod s potravinami, ale i jakousi místní uměleckou dílnu, kde je možné zakoupit různé řezbářské výrobky či produkty z ovčí vlny. Dalšími našimi zastávkami jsou pak pauza na koupání (jen pro otužilé) v zálivu poblíž vesnice Kallaste a prohlídka rašeliniště Odalatsi. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

Pobřeží v osadě Tagaranna

 

 

 

 

 

 

 

Na západ ostrova přijíždíme relativně pozdě odpoledne a na důkladnou prohlídku rezervace Vilsandi už není čas. Projíždíme pouze lesy mezi Kihelkonnou a zámečkem Loona a vracíme se do kempu. Kemp by byl v celku obstojný (sprchy se však platí zvlášť) nebýt příjezdu většího množství opilé a tudíž hlučné estonské mládeže mezi třetí a pátou ráno. Saaremě by stálo za to věnovat ještě jeden den (například jsme vůbec nestihli zajet do prý velmi pěkné rezervace Viidumäe či již zmiňovaného Kuressaare).

 

 

 

 

Popis cyklotrasy: Z kempu od jezera Karujärv jsme vyrazili severním směrem, po několika kilometrech končí asfaltová silnice a mění se v šotolinovou, ale relativně dobře sjízdnou cestu. Po celkem asi 5 km dojedete na první křižovatku, kde se dáte doprava a po dalších cca 3 km dojedete na křižovatku se silnicí č. 78 a opět se dáte doprava (a jste zpátky na asfaltu). Po cca 6 km jízdy po silnici č.78 dorazíte na křižovatku, kde se dáte doleva (nicméně i po odbočení jste stále na silnici č. 78), přičemž po levici budete mít obec Mustjala. Za ní se silnice č. 78 stáčí doprava, vy však pokračujete rovně na vedlejší, která vede až do Tagaranny. Celkem kemp u Karujarve – Tagaranna 26 km. 

 

 

 

Následuje cesta zpět stejnou cestou až na místo, kde jste se poprvé napojili na silnici č. 78 (18 km). Pokud z ní neuhnete zpět ke kempu, ale budete pokračovat rovně, dojedete po dalších cca 2 km na křižovatku, z které je to po odbočení vlevo už asi jen 2 km do Odalatsi. (Pokud na této křižovatce nezahnete vlevo a budete pokračovat rovně po silnici č.78, dojedete zanedlouho k zálivu, kde se dá koupat.). Z Odalatsi se pak dostanete do informačního střediska národního parku Vilsandi – zámečku Loona - za dalších cca 10 km (po cestě městečko Kihelkonna).  Celkem úsek Tagaranna – Loona 32 km. 

 

 

 

Z Loony vede pak nejkratší cesta zpět do kempu zpátky přes Kihelkonnu, za ní odbočíte na křižovatce doprava na silnicí č. 78 a po dalších cca 7 km odbočíte doleva na šotolinovou cestu, po které přijedete na úplně první křižovatku z rána (ale z nového směru), kde se dáte doprava a za 5 km jste v kempu. Celkem úsek Loona – kemp 23 km. 

 

 

 

Celkem jsme tento den včetně různých odboček a zajížděk najeli něco kolem 90 km.

 

 

 

     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den 8 – Tallin

 

 

 

Ze Saaremy je to do Tallinu asi tak 4,5 hodiny jízdy autobusem, takže do hlavního města Estonska přijíždíme až po poledni. Pěkné historické centrum je koncentrované na relativně malé ploše obehnané hradbami. Ze všech pobaltských hlavních měst působí Tallin nejevropštěji, jeho „vyspělosti“ však odpovídá i cenová hladina. Jinak se však dá v Tallinu strávit několik příjemných hodin prohlídkou města, a pokud byste chtěli navštívit i některá muzea či jiné atrakce v širším okruhu centra (skanzen, zoo), dalo by se patrně v Tallinu vydržet i několik dní.

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

Pravoslavný kostel v Tallinu

 

 

 

 

 

 

 

V případě delšího pobytu se z Tallinu dá udělat trajektem i výlet do finských Helsinek, které jsou odsud cca 1,5 až 3 hodiny lodí (záleží na typu trajektu a společnosti, kterou si pro plavbu vyberete). Poznámka: O Helsinkách se dočtete na jiném místě mých stránek. Večer pak přejíždíme do Národního parku Laahema, který se nachází asi 80km východně od Tallinu na břehu Baltského moře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den 9 – Lahemaa

 

 

 

Přijíždíme sem k večeru osmého dne a nocujeme ve vesnici Käsmu na privátním pozemku (privátů je v této turisticky exponované osadě více, ten náš byl až na úplném konci vesnice, kde končí silnice). V moři kousek za vesnicí se nachází, pro pobřeží národního parku Lahemaa typické, bludné balvany, které sem zanesl ledovec při svém putování v dávné minulosti. Zejména při západu slunce jde o velmi fotogenickou scenérii. 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

Západ slunce nad Baltem

 

 

 

Ráno vyrážíme na cyklovýlet, jehož klíčové body jsou Palmse, Sagadi a Altja. Palmse je centrum celého národního parku s poměrně dobře vybaveným informačním centrem. Dále je zde zámecký areál, který zde zanechala německá šlechta (dovnitř jsme však nešli). V Sagadi se nachází rovněž zámek, v jehož areálu je umístěno dřevařské muzeum (opět nemůžu posoudit zevnitř). Místo návštěv vnitřních prostor jsme jednoznačně dávali přednost přírodě (zejména na cestě mezi Sagadi a Altjou je několik nástupních míst na pěší okruhy po zdejších lesích), kde v době naší cesty zrovna dozrávaly borůvky. Altja je rybářská vesnice na pobřeží, v níž nacházíme i stylovou hospodu jdoucí s dobou (jde asi o jedinou restauraci či obchod námi navštívený na baltském venkově, ve kterém brali platební karty).

 

 

 

Obrazek

 

 

 

Typická krajina NP  Lahemaa

 

 

 

Po obědě se cestami borovými lesy podél pobřeží za mírného bloudění dostáváme z Altjy do osady Vainupea s pěkným kamenným kostelíkem a pak po silnici dále na východ do Karepy, kde naše cesta končí (je zde obchod s potravinami a možnost koupání v moři). Kousek za Karepou (3 km) je ještě zřícenina hradu Toolse, která se dá případně rovněž navštívit. V Karepě se naloďujeme do autobusu a vyrážíme na noční přejezd zpět do Litvy.

 

 

 

Popis cyklotrasy: Z Käsmu se jede nejdříve asi 5 km jižním směrem, než se přijede na první větší křižovatku. Na ní můžete buď pokračovat rovně a vyhnout se tak zajížďce do Vösu nebo jet doleva přes tuto obec. Z Vösu je to pak asi 10 km do Palmse. Při cestě přes Vösu musíte v obci zabočit na jediné větší křižovatce vpravo a po vyjetí z obce pokračujete několik kilometrů rovně, až na celkově třetí křižovatce za obcí odbočíte doprava. Po dalších cca 5,5 km dojedete  na T-křižovatku, kde odbočíte vlevo – v tuto chvíli jste již jen kousek od Palmse. Z Palmse do Sagadi pokračujete tak, že po projetí Palmse zahnete na první křižovatce doleva a po této silnici pokračujete až do Sagadi (celkem asi 9 km). Jedinou křižovatku v této části trasy přejedete rovně. V Sagadi pak odbočíte doleva a opět pokračujete víceméně celou cestu rovně až do Altjy (k vaší silnici se připojí nejdříve jedna silnice zleva a poté jedna zprava).  Úsek Sagadi – Altja asi 6 km.  Z Altjy do Vainupei můžete jet buď vnitrozemím po asfaltu, nebo se proplétat lesními cestami při pobřeží jako my. Cesta po asfaltu je delší, má cca 17 km a je orientačně jednoduchá (vyrazíte směrem odkud jste přijeli a na každé křižovatce, na kterou narazíte, odbočíte doleva). Projíždíte obcemi Vihula, Karula a Pajuveski. Cesta lesem je kratší (má asi jen 10 km), ale zorientovat se na řadě odboček lesních cest není jednoduché (ve chvíli, kdy se lesní cesta začne ubírat směrem od moře – asi 1 km za osadou Mustoja, musíte navzdory závoře zahnout doleva do zákazu vjezdu a pokračovat po cestě rovnoběžné s pobřežím. Jinak Vás to vyvede přes osadu Haili zpět na asfalt.) Terén v borových lesích je navíc místy špatně sjízdný - hluboký písek, což je další důvod proč na této „zkratce“ časově rozhodně neušetříte. Je to spíš o volbě, jaký styl jízdy preferujete.  Z Vainupei do Karepy je to pak dalších asi 10 km, tentokrát již po asfaltové silnici. Celkem jsme tedy tento den najeli asi 50 km.

 

 

 

 

 

 

 

Den 10 – Hora křížů a Palanga

 

 

 

Zhruba v šest hodin ráno přijíždíme k tzv. Hoře křížů na severu Litvy u města Šiauliai. Toto místo určitě stojí za návštěvu. Náš příjezd v brzkých ranních hodinách měl výhodu v tom, že jsme zde byli úplně sami a nemuseli se mísit s davy turistů, na druhou stranu relativní šero příliš nepřálo fotografování.

 

 

 

Obrazek

 

 

 

Hora křížů v ranním šeru

 

 

 

 

 

 

 

Palanga je litevské letovisko na mořském pobřeží asi 2,5 hodiny jízdy od Hory Křížů, které v případě slunečného počasí skutečně připomíná jihoevropská letoviska (promenáda, stánky se zmrzlinou, kolotoče, molo, písečné pláže atd.). To v jaké zeměpisné šířce se nacházíte, si většinou uvědomíte až podle teploty vody v Baltu. V Palanze rovněž kvete obchod s jantarem (ostatně jako v celém Pobaltí) a je tu i muzeum jantaru. Výběr cetek z této suroviny na stáncích je opravdu velký, ale tím, že se jedná o pravý přírodní jantar a ne o jeho syntetickou verzi si však nemůžete být nikdy jistí. Z Palangy se po poledni přesunujeme do přístavu Klaipeda (30 km), odsud trajektem na Kurskou kosu a po ní dále 50 km směrem na jih do kempu v obci Nida.

 

 

 

 

 

 

 

Den 11 – Kurská kosa

 

 

 

Kurská kosa je poloostrov rozdělený mezi Litvu (severní část) a Rusko (jižní část spojená s pevninou). Kemp v Nidě (obec leží jen pár kilometrů od hraniční linie mezi Litvou a Ruskem) byl velmi dobré kvality. Ještě desátý den odpoledne jsme vystoupali na vyhlídku na písečnou dunu (typický přírodní jev Kurské kosy) Parnidis, která se vypínala přímo kousek od kempu, a poté se vydali relaxovat na pláž.

 

 

 

Obrazek

 

 

 

Duna Parnidis

 

 

 

 

 

 

 

Ráno jsme pak vyrazili na cca 60 km přejezd litevské části Kurské kosy od jihu k severu. V celé délce od Nidy na jihu až po Smiltyné na severu je vybudovaná dobře značená příjemná asfaltová cyklostezka, takže jakýkoliv podrobnější popis trasy je zbytečný. Pozor si musíte dát pouze v případě, že chcete cca v polovině trasy navštívit obec Juodkranté (doporučuji), kdy z cyklostezky musíte uhnout doprava do poměrně prudkého kopce, který je třeba přejet. V Juodkranté se nachazí tzv. kopec čarodějnic, na kterém jsou umístěny dřevěné vyřezávané sochy nejrůznějších nadpřirozených bytostí (v hojné míře právě čarodějnic, odkud má kopec své jméno). Jde o procházku asi na 20 až 30 minut.

 

 

 

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

Pár z mnoha vyřezevaných výtvorů na kopci čarodějnic

 

 

 

 

 

 

 

Z Juodkranté se pak musíte vrátit na cyklostezku stejnou cestou, jinak budete odkázání pokračovat po hlavní silnici (nic příjemného) až na sever, jelikož další spojnice mezi cyklostezkou na západním pobřeží poloostrova a silnicí na východním neexistuje. Obecně je třeba zdůraznit, že Kurská kosa je národní park, kde platí přísný zákaz pohybu mimo vyznačené stezky či pláže. Porušení tohoto zákazu místní ochránci poměrně aktivně sledují a pokutují (jen v našem zájezdu 4 lidi). Ve Smiltyné je pak možné navštívit mořské muzeum a delfinárium, kde se pořádají cca každé dvě hodiny show pro diváky.  V pozdním odpoledni přejíždíme trajektem zpět na pevninu a následuje cca 2,5 hodiny trvající přejezd do Kaunasu.

 

 

 

 

 

 

 

Den 12 – Kaunas

 

 

 

Poslední den našeho pobytu v Pobaltí připadl na návštěvu Kaunasu. Dle mého názoru se nejedná o město nijak výjimečné, v centru je k vidění pár kostelů, nově dostavěné hradby, poměrně dlouhá pěší zóna a to je asi tak všechno. Z muzeí je patrně nejznámější tzv. muzeum čertů, kde je možné spatřit stovky soch a plastik čertů z celého světa (osobně jsem však nenavštívil). Kemp, ve kterém jsme na okraji Kaunasu spali, za moc nestál. Nešlo ani o klasický kemp, ale o jakýsi jachtklub se sociálním zařízením nevalné kvality. Rovněž pak cesta na kole mezi centrem města a tímto kempem nebyla příjemná, jelikož vedla často po frekventovaných hlavních tazích. Následující noční přejezd zpět do Čech pak už bylo jen nutné zlo, kterému se na autobusových zájezdech nedá vyhnout (na rozdíl od cesty tam Vás při cestě zpět ani nečeká vidina příjemné dovolené).

 

 

 

 

 

 

 

Celkově mě Pobaltí rozhodně nezklamalo a splnilo má očekávání. Je zde velmi pěkná příroda, byť hodně odlišná od té naší. Po pár dnech si však na to, že vše je placaté celkem rychle zvyknete a pro cyklistiku je to i docela příjemná vlastnost krajiny J Sympatická je i jistá „zaostalost“ baltského venkova, který tak působí nedotčeně a přirozeněji než naleštěné vesničky, které můžeme vidět na západ od našich hranic. Samozřejmě na druhé straně to přináší i negativa v podobě nedostatečné infrastruktury, kdy člověk nemůže počítat s bůhvíjakým servisem a pohodlím.  To ale lidé, kteří sem cestují snad ani neočekávají.